Letos vyšel 1. duben a tudíž začátek Poháru ZL na Velikonoční pondělí. Vyzbrojen protokoly, foťákem a s navigační přípravou vyrážím na Ranou, i když zachycení na kopci s převýšením pouhých 150 metrů za předpokládaného slabého JV větru bývá loterie.


    Rozhodně není typické plachtařské počasí. Deset kilometrů SV od Rané už od 10:00 stále na stejném místě roste kumulus kongestus a nad Ranou je vymeteno. Padáčkáři vděčně bójkují začínající bublinky termiky. Po poledni se zvedají až o 400m, ale hned zase padají. Nešikové do studeného severního závětří, ti zkušenější to ještě dotáhnou zpět na jižní stranu kopce, kde se pokoušejí znovu zachytit.

    Urychleně vynesu a postavím svého Laminára a do protokolu Poháru ZL napíšu 31.4km FAI trojúhelníček Raná, Řísuty, Koštice. Ve 13:00 už stojím cvaknutý k éru na mezibouli a sleduji osud dvou padáčkářů, kteří se neuvezli na svahu a letí přistát ke Skleníku. Snad jen ve 30 metrech nad zemí udělají prvou stoupavou zatáčku. To je moje chvíle. Za bezvětří startuji a letím přímo nad ně pronásledovaný Ivanem Vlkem na jeho obstarožním ZK Moyes.



    Stoupání postupně zesiluje na 2m/s a bez problémů se zvedáme do 1700 nadmořských s minimálním snosem. Ještě jednou se přestředíme podle dole točící skupinky padáků a dobereme do 2200. Vyrážím na SV na Řísuty a po 5km přilétávám ke stále zde parkujícímu kongesťáku. Na jeho JZ hraně beru 3m/s do základny v neuvěřitelných 2520 metrech a při pohledu na okolí si připadám jak kosmonaut. Na takovéhle výšky na Rané opravdu nejsme zvyklí.

    Klepu se zimou, vário ukazuje -8 stupňů. Rychle vyfotit kostelík v Řísutech a snad trochu sklesám a přitom se ohřeji. Bohužel to není tak jednoduché. Pokouším se pod kongesťákem klesat zvýšením rychlosti, ale stoupání roste přes 4m/s a i při 85km/hod se dotýkám základny více, než je zdrávo. Raději se vracím stejnou stopou zpět. Co kdyby to jinou stopou stoupalo ještě víc a já ztratil vizuální kontakt se zemí?

    Po okraji mraku popoletím 3km na východ a zkusím se nad Řísuty dostat více od jihu. Dopadá to stejně. Opět se musím vrátit. Popoletím ještě jednou o 3km východně a úmyslně sklesávám o 400 metrů. Třetí pokus již vychází bez problémů, pominu-li sněhovou přeháňku na posledních 2km. Otočňák se vyfocení brání zuby nehty, ale nakonec vítězí můj Olympus a mohu se vydat na druhý otočňák.

    Počasí mění taktiku. Místo silného stoupání nasazuje zastíněnou zem a klesáky. Musím klouzat až na jih od Ohře pro slabý metřík. V 1800 dělám první velkou chybu. Opouštím metřík, který je mi málo a vyrážím na přeskok 3km do Koštic a 12km zpět na Ranou. Po cestě jistě ještě něco najdu.



    Omyl. Stoupání pro tento den došla. Místo toho se otočil vítr na SV, takže na Ranou doklouzávám téměř po větru. Jen díky tomu se mi daří trojúhelník za pouhých 87 minut uzavřít, i když nikoliv důstojně vrchem přes místo startu, ale obletem vrcholu Rané v půli kopce a přistáním za kopcem ve fotosektoru. Vlkovi to hůře klouže, tak přistává ještě před Ranou, ale moc mu to nevadí. Zapomněl si doma foťák a disciplínu si do Poháru nemohl napsat, letěl za mnou jen tak z nostalgie.