Už nějakou dobu se u nás vyskytuje počasí, kdy to sice dopoledne vypadá na slušné večerní bouřky s lijáky, ale odpoledne se vývoj zastaví a rozvine se pravidelná termika, která večer končí obvykle vymeteným nebem. A tak sedět doma za takové situace je utrpení, které se nedá vydržet donekonečna.

    Proto, když na víkend 24.-25. 6. hlásí meteorologové zase pravděpodobnost přeháněk a bouřek, vykládám si tuto informaci tak, že to bude dobré, balím a vyrážím směr Slovensko. Na sobotu to ještě vypadalo, že by to mohlo být všude. Koneckonců zprávy z Beskyd potvrzují, že na Javorovém si místní rogalisti slušně zalítali. I když to nebylo rozhodně tak dobré jako na Straníku, kde jsme spolu s Matějem a Rampou McQuakem přes dvě hodiny řezali základny a neodletěli na předem naplánovaný trojúhelník přes Třinec a Rožnov jenom díky vlastní nerozhodnosti a sérii technických problémů, jako například nefunkčnosti mé nově zabudované vysílačky a Matějově prasklé šňůře vyvažující postroj.

    Možná právě díky nerozhodné předpovědi se na sobotní disciplínu HGCUPu kromě nás tří nikdo nedostavil, a tak jsme si alespoň pěkně zalítali a soustavným pobytem ve výšce kolem 2000m se vyhnuli polednímu třicetistupňovému vedru. Prostě krásný den, zakončený výborným jídlem a plkáním u piva na Straníku až do tří hodin ráno.

    V neděli už moje brífingová SMS sklidila lepší výsledky a na Straník postupně dorazila početnější skupinka pilotů. Proto jsme s Matějem po delší diskusi vypsali do soutěže 25km dlouhou disciplínu přes tři otočné body, umožňující současně uletět i o trochu delší FAI trojúhelník. To v případě, když si na 2. OB trochu zalétneme nad Žilinu, abychom tím natáhli první dvě ramena.

    Přehřátá situace s poledním skoro bezvětřím naznačuje, že zachycení rozhodně nebude zadarmo, ale padáky téměř pravidelně se zachycující nad automobilkou KIA dávají naději.

    Přesto musíme s Honzou stát na startu dost dlouhou dobu, než se zase v předpolí něco udělá a budeme mít "větší než malé množství" naděje na zachycení. Po nekonečně dlouhé době strávené v přímé palbě slunečních paprsků na jižním startu, kdy blahořečím svému zimnímu nápadu s přezbrojením na bílou helmu a bílou přetahovačku, konečně startujeme v těsném závěsu. Nechávám Honzu lehounce odletět, abych mu nezacláněl při nasazování do stoupáku a za chvíli už točíme slušný dvoumetřík přímo nad fabrikou s příznivým snosem na severovýchod, směrem k prvnímu OB.

    Přesto rozhodující stoupání nakonec točíme nad Zádubniem. První otočňák točím přibližně minutu po Honzovi a oba se vracíme do stoupání, které jsme předtím brali. Bohužel ho už vítr odnesl směrem na sever a tak protahuju k druhému OB, kde nad Žilinou opět dobírám výšku. Druhý OB mám otočen a vzhledem k možnému FAI trojúhelníku si letím zalétnout nad Žilinu. Honza si stále drží nade mnou převahu výšky a začínám tušit, že o vítězi disciplíny je rozhodnuto. Zkouším ještě ulétnout pod řadou mraků, ale před posledním OB Honza proměňuje svou výšku v rychlost, otáčí mi před nosem poslední otočňák a maže směrem do cíle. Než stačím dolétnout k otočnému bodu já, mám už ztrátu, která v cíli znamená 2 minuty zpoždění. Tak takhle se to létá!

    Po příletu do cíle oba bereme znovu "startovní" stoupák nad továrnou KIA a po dotočení základny se touláme po okolí Straníku. Já už si moc vyskakovat nemůžu, protože mne čeká tříhodinová cesta domů a doma hromada práce, kterou jsem odsunul kvůli létání. Takže sedám po dvou a čtvrt hodině v sedle pod Straníkem, abych to neměl k autu daleko a balím.

    Ulétnout soutěžní disciplínu na tři stoupáky sice není žádný velký test schopností, ale na druhou stranu i na tak krátké trati se dá závodit a nemusí to být nezajímavé. Ale pravdou je, že za daných podmínek se rozhodně dalo ulétnout podstatně více.