V neděli jsme se s Honzou rozhodli vyrazit na náš oblíbený Pěčín. Je to fajn místo, kde se schází prima parta lidí. Před třemi roky nás sem přivedla náhoda a od té doby jsme tu zdomácněli.

    Dorazili jsme kolem půl dvanáctý a pomalu se začali připravovat. Sjely se tři odvijáky a tak všechno vypadalo fajn. Začalo se startovat, já šla na druhém odvíjedle a utrhla se se mnou šňůra. První reakce - odhoď ten provaz - nebyla z nejlepších. Sekla jsem se zbytkem šňůry kamsi do pole. Mylně jsem si myslela, že přesně vím, kde je. Po hodině hledání byla šňůra opět na světě.

    Když jsem se opět dostala na start, byla už jedna a nebe se začalo zaplňovat kumuly a odlétajícími piloty. Můj druhý start skončil zase na zemi. Zpocená, vyválená na poli (ono přistání s větrem skoro do zad mi pořád nějak nejde), bez rukavic a vzteklá. Navíc přijel kamarád, ať mu půjčím na vyzkoušení mýho novýho mazlíčka. Zaúpěla jsem, že ne. "Dám ještě jeden start a když se nechytnu, tak ho máš mít!"



    Šla jsem k Milanovi na vlek: "Minule jsi mi přinesl štěstí, tak se snaž," zaprosila jsem. Vlek - paráda, výška super, ale nikde nic. Poslala jsem to k Telči, tam se chytali ostatní, co už dávno polykají kilometry. 150 metrů nad zemí jsem něco málo našla. Slaboučký záchvěv, takový to bimbání nahoru a dolů. "Drž se mazlíku, drž se...." nevím jak vy ostatní, ale já si s érem povídám dost často. Pomalu jsme se začali zvedat, ale nic přesvědčivýho. Nade mnou prolítl padák, měl pěknou výšku a pelášil si to na Javořici. Potila jsem se jak čuník před porážkou, teď mi vůbec nevadilo, že nemám rukavice. A najednou to přišlo, James (tak se jmenuje můj padáček, protože je to 1. Stream roku 007) se zakousl do pořádnýho zvedu a mazal nahoru. A pak už to šlo všechno skoro samo.

    Vyškrabali jsme se do 1300 metrů nad start a na Javořici, která ráda posílá piloty k zemi, jsme koukali už pěkně z výšky. Po chvíli letu jsem zahlídla padáček, který nás přelítával. Byl hluboko pod námi a už se chystal na přistání. Vrněla jsem radostí, že nás nepotkal stejný osud.

    Potom jsme letěli a letěli. Jsem hroznej bloudič, rozhlížela jsem se, jestli neuvidím Tábor, ale koukala jsem stále doprava, ačkoli jsem ho letěla severně. Každá vesnice a městečko mě nadchne. A i když vůbec nevím, kde jsem, tak ve vzduchu jsem šťastná. Super pocit volnosti, člověk ví, že teprve tady je jenom sám za sebe.






    Po dvou hoďkách jsme věděli, že dneska to je můj osobní rekord. Vrtěla jsem se v sedačce blahem a koukala na ty mrňavý autíčka, vláček a rozestavěnou dálnici z Prahy do Budějovic. Pozdravili jsme se s Temelínem no a za půl hoďky už jsem přistávala za obcí Nosetín. Mrkněte na fotku, není to přímo symbolika?