Od půl desáté SPAMUJU jak o život a zvoním střídavě Tonyho K. a Rosťu K. Čekám se špalkama v rukou nachystaný na kříž do poslední chvilky. Jak se mi ale deknul start, na nic nečekám a sám startuju. Hniju a už to vidím na vyhnívku. Kleju, ale na nasvíceném hřbítku se zvedám. Startoval jsem v 10:42 a už byla deka nad Lopasem. Pod základnou se dívám, jak to kluci už mají na hnědé smradlavé, páč celý lopas je pod dekou a kluci smutně čučí na startu.
První rameno zadara. Šlapu do speedu jak vzteklý, ale to se mi nevyplácí - na kladkách na sobě se mi sesypal Merkuráč tak mocně, že jsem měl více jak třetinu na levé straně celou zavlečenou a nešlo s tím nic dělat. Křídlo se točilo i nabržděné. No nic, fulstalnul jsem to, rozbalil, chytil předstřel a zůstalo ještě zavlečené ouško. Tak jsem to ještě skoro negativknul a Merkur vypadal zase dobře. Mrknu na něj a ptám se: " Letíme dál, ne ?" Kýval ušima, jako že jo. Pak jsem dostal trošku krup do ksichtu. To bylo v poho. Pár kapek na moji norskou kombinézu také v poho. Pak ale točím vedle černého mraku, před kterým je bílý mrak a já vedle nich točím cca 600 nad základny a naskýtá se mi nejkrásnější pohled, který jsem kdy při lítání zažil. S mamutími 1400 metry nad Lopas, protože základny byly tak 850, jsem si to pustil přes ten bílý mrak a maličko si ho štrejchnul. Letím dál. Po 23 kilometrech narážím na bouřku jak prase. Zkouším doleva jakože otočnák a další rameno, ale neletí to proti větru. Přede mnou žádné mraky, jen padám. Tak to neklapne. Začínám uvažovat, jestli to dnes půjde na uzavřenou. Ještě jednou to zkouším, ale ani hovyšo.
Padám a už vysouvám podvozek. Jsem smířený se zaprášením od bot. V závětří v rotůrku se urvala solidní troječka, rozbitá jak sviň. Držím to, seč to jde. Dotáčím chabých 1750 ASL, utíkám před buřinou a blesky mi šlehají za prdelí. Mastím na plném speedu, mažu přes to pitomé údolí, nad kterým je okno, jinak všude dokola buřina. Musím letět na Slováky, na jihojihovýchod, tam jsou jakés takés vývoje. Ale přeskok pře údolí je nekonečně klesavý. Bokem od Nové Dubnice se chytám a děkuji Pánu Bohu za ten usmolený rádobyšprajc, který se záhy pochlapil na solidní 4,5ku.
Pak to šlo v průměru dobře. Bouřka mi pořád šlapala na paty a já jí utíkal, taková hra na honěnou. Až k obci Jarky. Tam jsem už neměl výšku na přeskok lesů a hřebínku a také si říkám, že je už čas otočit to. Padám, krize dne je přede mnou a já to tuším. Znova už skoro vysouvám podvozek. Už jsem si říkal, jak budu klukům popisovat, jak jsem trapně vyhnil na třetím rameni a neuzavřel FAJU. Poslední šance by mohl být ten minilomeček v závětří.
 | 
A taky že jo. Po ustředění solidní pětka. To jsem v tu chvíli nejvíce potřeboval. Začínám pomýšlet na přeskok údolí, v tu chvíli se mi zdá téměř nemožné doletět FAJU. Po nějakém opadání a protláčení se hodně na bok větru se nesmyslně nad údolím chytám a zvedám se do 2400 ASL. Paráda, teď už poprvé začínám doufat, že bych tu FAJU dnes mohl zavřít. Navíc protože mrak hodně zčernal - nic neobvyklého dnes - tak nedotáčím a letím přímo smět Lopas a pořád stoupám. To jsem potřeboval.
Když mi zbývají jen dva kilometry k Lopasu a mám tedy uzavřeno. Pouštím ruce z řidiček, dívám se na Merkuráče a třikrát mu děkuji za super spolupráci dnes. Jak klesám, sílí SZ vítr a já letím bokem jako ruská čajka. V rotoru na jižní straně Lopasu se chytám, dost nervózní bidlo mě nese až do 2340 ASL. Tak jdeme protahovat a abych to měl jako český přelet, tak natahuji za Brezovou. Ještě ale vidím odjíždět z Lopasu od rozhledny kluky, ale oni mě, jak jsem se později dozvěděl, neviděli. Letím 5 km za start, tam přitáčím nějakých sto metrů a vracím se zpět, že přistanu na Mesitu. To už mě kluci zmerčili. Sedám a zapínám mobil a situace se otáčí. Spamer teď není Bukač ale kluci. Ti se vydali aspoň trošičku polítat na Mesit. Pak mě legendární Rosťa K. vyzvedává, veze k autu a jedeme se najíst na Pepčín. No a výsledek? Faja 80,1 km. Tož ale bylo to solidní RODEO! |
