"Cítils, jak tomu oroštoval? No jo, propadlo se to, skoro jako když šlápneš do speedu." Tak nějak jsme u dalšího plecháčku ocenili pilotovu reakci na průlet turbulencí. V Riu jsme naopak neocenili ztrátu Silverova batohu, který se v den příletu, tedy 16.11.2002, pohybuje neznámo kde mezi Riem a Vídní. Při odchodu z letištní haly se zbavujeme dotírajících taxikářů a dá to docela dost práce. Jsou to šikovní chlapíci a vědí, jak vyjet na vykulené a unavené turisty. Z původních 140 Reálů (1 Real cca 9 CZK) nakonec končí u 95. Když vidí, že nepovolíme, tak se nás vzdává a po čestně prohraném souboji nám ukazuje autobusovou zastávku. Brazilští autobusáci jsou podle všeho přeškolení řidiči mrazáků, mají klimu a jak se patří to dávají najevo. Šok z jiného podnebí vlastně přichází právě až po opuštění letištního autobusu ve čtvrti Săo Conrado, kousek od přistávačky známého místního leteckého terénu.





    Nepříjemnou únavu z kombinace nočního letu a aklimatizace přecházíme motáním se ve stínu a sledováním právě probíhající soutěže padáčkářů v přesnosti přistání. Hned se mi vybavuje článek rogalistického démona Tomáše Suchánka o létání v Riu a jeho souboj s Manfredem Ruhmerem. Vypadá to tu přesně tak, jak jsem si představoval. Startoviště 500m nad mořem v kopcovitém terénu, vysoké paneláky těsně u moře a přistání na pláži plné rozjásaných a opalujících se diváků.



    Podmínky jsou však ideální pouze na slety, ale leckteří piloti provádějí dramatické průlety mezi paneláky. Mně se lítat v den příletu ale opravdu nechce, díky únavě jsme tak akorát schopni sedět ve stínu palem a skotačit ve vlnách oceánu. Maximálně občas koutkem oka pohledem spočineme na v plavkách oděné brazilské čokolády. Začínam chápat, proč mi Varváro na otázku "a jaký je vlastně v té Brazošce lítání?" neustále odpovídal "no lítání dobrý, ale ty holky ..." a uznale pokýval hlavou a tiše se zasnil.

    Ale zpátky do Ria. Druhý den již prudkou cestou stoupáme na padáčkářské a rogalistické startoviště Pedro Bonita, které se nachází v národním parku da Tijuca. Po odstartování závodníků jdu do toho a ve slabé termice létám kolem startu. Víc než pár metrů nad start to ale nejde, je to zdechlé.





    Nad městem je slyšet směsice všelijakých zvuků od troubících aut až po výskání dětí. A podívejme, při letu kolem paneláku je vidět skrz okna do soukromí místních. Nic obzvláště zajímavého ale nepostřehnu a už je tu přistání - Pepino Beach. Co nejrychleji se odplazím s padákem v květáku z vražedného slunečního žáru do blahodárného stínu. Po druhém, tentokrát již pouze sletu se dávám do řeči s brazilskou slečnou, která mi nadšeně sděluje (anglicky!!) svoje pocity z tandemového letu. Už se těší na další let, aby udělala pár snímků svého krásného města a reálně uvažuje, že začne lítat sama. Jaká to radost ze života všude kolem a tolik usměvavých lidí s co chvíli vztyčeným palcem "Tudo bem" - vše je OK. Pro nás evropské kyselé ksichty docela příjemná změna.



    Při předávání cen vítězům soutěže přistává Stříbrňák na půjčeném padáku, tak přeci ukecal jednoho z místních instruktorů. Večer po návratu do hotelu se Stříbrňák konečně šťastně shledává se svým milovaným báglíkem a jak malé děcka blbnem v nočních vlnách Atlantiku.