Nevím, proč jsme si nevzali alespoň moskytiéru. Ještě doma se mě Libor ptal, jestli nevzít stan. Řekl jsem - ne. Ve světě komářího šílenství bych za něj dal půlku světa. Pořád jsem si to omlouval tím, že nevím, kdo by se s ním tahal a navíc bychom se mohli zviditelnit tak, až by nás to mohlo bolet. Kdo ví jak by to bylo.

    Utekl týden a my se dostali přes Balchaž, Hladovou step, Karagandu, Astanu a Kustanaj (tzv. severní cestou) k ruským hranicím. Tranzitní vízum jsme měli otevřeno na pět dní a to navíc k přesnému datu. To si chtělo všechno dobře rozmyslet, abychom stihli přijet na hranice včas a zároveň ne moc brzy. A to se nám celkem povedlo. Přijeli jsme odpoledne a o půlnoci jsme mohli za údivu celníků vjet do Ruska.



    Ten den jsme si uvědomili podivnou, pro nás nezvyklou věc. Jak jsme se posouvali stále na sever, dni se protahovaly a protahovaly, až najednou byla jedna hodina v noci a my ještě stále měli zrcadlovky na očích a pálili si to za zapadajícím sluncem. Tam jsme si konečně uvědomili, že něco nehraje. Ale na druhou stranu to bylo dobře, neboť byl dlouhý den a tím pádem víc času na jízdu, kterého jsme měli poskrovnu.

    Čeljabinsk, Ufa, Samara, Penza, Voroněž a Kursk - tahle města byla teprve před námi. Nějakých 2300 km za pět dní nebylo dobré skóre, ale věřili jsme si, že to zvládneme. Aby taky ne, vždyť už jsme z nejhoršího venku. Step za námi, civilizace na dosah ruky - myslili jsme si. Je spousta pořekadel, kterými se naše situace dala vystihnout: nechval dne před večerem; neříkej hop dokud nepřeskočíš; nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř ...

    Ještě první den jízdy v Rusku bylo všechno v pořádku. Snad kromě toho že jsme někde ztratili stařičký autoatlas. Naše motorky projevovaly své neduhy pravidelně, tak jak jsme na to už byli zvyklí. A asi to bylo tím, že nám doposud počasí přálo a my jsme zapomínali o něho prosit. Krátce řečeno: začalo pršet. Na začátku to byly přeháňky a bouřky, které nás hnaly pryč. Další den se z toho stal hustý souvislý déšť doprovázený silným ochlazením. Všechny věci promočené, promrzlé klouby, ztuhlé svaly, o kterých jsme věděli jen díky třepotu, který rozkmitával celé tělo. A zdřevnatělým prstům se taky nechtělo držet klíč nebo šroubovák. I s pouhým mačkáním spojky byly občas problémy. Každý kilometr byl nekonečný a draze zaplacený.

    Čtvrtý den jsme dorazili do Lipjecka. Stále hustě pršelo a město plavalo v jedné velké řece. Takové záplavy už tam dlouho nepamatovali. Z mého Uralu se už desítky kilometrů před městem začaly ozývat výstřely a dutý zvuk nespálené směsi. Prostě se napil vody. Nejdřív jsme jeli čtyřicet, pak třicet, dvacet, až jsme úplně zastavili. Pak se zase najednou rozjel a pak znova zpomaloval. Přiváděl mě k šílenství. Byli jsme nasáklí vodou, zmrzlí a ještě kus před městem. Snili jsme o suchém lůžku, sauně, horké sprše, čaji s rumem, dobrém jídle a suchém oblečení. Nic z toho jsme neměli a vinu za to jsme dávali motorkám a vlastní pošetilosti. Asi jsme si to měli vypít úplně všechno, když Ural v zalitých ulicích zvládal sotva jízdu krokem a ostatní se kolem nás proháněli podstatně rychleji a jakoby soutěžili, kdo nás obleje větším množstvím vody. Byli jsme na pokraji sil jak fyzických, tak duševních. Nevím jak Libor, ale já s Blankou jsme nasadili kamenný výraz s nadějí, že tahle agónie musí jednou skončit.

    Ani se nedivím, že nám v hotelech říkali, že mají plno (což je v Rusku mimo Moskvu dost divné). Pohled na nás stačil k tomu, aby se najednou zaplnila i ta nejhorší noclehárna. Ti nás posílali tam, ti zase sem, připadali jsme si jako prašivé ovce. Jedna paní na vrátnici hotelu Zvězda se nad námi slitovala. Byli jsme zachráněni. Teplá voda, suché lůžko - sny se plnily na počkání. Škoda, že už jsme měli na dojetí jen poslední den. V tom hotelu jsme chtěli dožít své bídné životy. Skutečně nevím, kde se v nás přes noc vzala síla k tomu, abychom jeli dál. Už jsme uvažovali o vlaku, který nás pohodlně doveze domů, smáli jsme se a ironicky připomínali: "třeba ráno vysvitne sluníčko a vše se v dobré obrátí". Všichni jsme o tom ale věděli své. Na hranice to bylo nějakých 350 km a to se krokem v dešti zajet nedá. Ne za jeden den. A z těch pokut za překročení víza bychom se osypali!

    Ráno vycházejíce z hotelu mezi tmavými mraky prosvítalo sluníčko a nepršelo! Kůži jsem stále ještě moc necítil, nebylo mě kde štípnout. Chtěl jsem se vrátit a vyjít ještě jednou. Nic se nezměnilo. Začali jsme křepčit. Tenká větvička hozená topícímu se. Motorka se nechala slyšet, že teda ještě kousek popojede a tak jsme vyjeli. To je signál, signál že to nakonec přece jen půjde - povzbuzovali jsme se. A šlo. Dvě hodiny. Pak začalo znova pršet a nastaly známé problémy.

    Už dlouho byla tma, když jsme dorazili k ukrajinským hranicím. To, že nám zima skutečně měla být, dosvědčovaly i kroupy, které nás ten den několikrát potěšily. Přijeli jsme hodinu po půlnoci. Rusové chvilku hudrovali, zato Ukrajinci se chovali jako praví Slované. Jeden z nich nás pozval na kus špeku a hlt ostré kořalky. Chvíli jsem je podezříval, že nám mezitím někdo udělá čistku v sajtkách nebo že nám za hranicemi dají fouknout, aby tak shrábli tučnou pokutu. Ale vlastně mi to bylo už i jedno. Usínali jsme ve stoje totálně vyčerpaní a s pocitem dosaženého cíle nám bylo jedno úplně všechno. Celník nám dokonce poradil i kde můžeme přespat. Dole ve vesnici je prý hodně opuštěných domů, tak si máme nějaký vybrat a dobře se vyspat. Jo, to přesně jsme měli v plánu. A můj přítel motocykl taky. Akorát usnul trochu dříve než měl. Ani za nic jsem ho nemohl vzbudit. Použili jsme lano a smutně se nechali odtáhnout Liborem do 25 km vzdálené vesnice. První opuštěný kravín byl na dalších dvanáct hodin náš.

    Slunce už začalo padat z oblohy dolů, když jsme se probudili. Teď už jsem věděl naprosto jistě, že se všichni dostaneme domů i kdybychom měli motorky odnést na zádech. Času už jsme měli spousty. Dole ve vesnici jsme způsobili náležitý rozruch, ve kterém jeden starý pamětník s žárovičkou a drátkem opravoval mého napůl umrlého přítele. Proces to byl zdlouhavý, ale nakonec naštěstí úspěšný. Jó, když řekneš Ural, vždycky se najde přívětivý motorista opravář. Nejednou nás dříve při této společenské události, jakou oprava motocyklu bezesporu v ruských zemích je, pozvali ke stolu na jídlo a skleničku. V tomhle skanzenu je slovanská pohostinnost stále samozřejmostí. Civilizace je pěkná věc, ale přináší s sebou mnohdy vedle technického pokroku také odcizení. Však to znáš.



    V Kyjevě je najednou znát určitá historie a jistá krása. Atmosféra města i lidé samotní byli jakoby živější. Jaká to příjemná změna oproti běžným ruským městům. Blanka nás zavedla na klidné místo u Dněpru, které znala z loňského roku. Tady jsme se měli dát do pořádku. Vyprat si oblečení, pořádně se umýt a najíst. Navíc o exkluzivních slunečních paprscích opírajících se do promrzlého těla jsme snili už dávno. Za chvilku budeme doma, tak musíme nějak vypadat, nemůžeme dělat ostudu. Tu jsme už několikrát vyčetli z pohoršených pohledů místních, kteří si už na Uraly a vaťáky nejspíš odvykli.



    Už poklidným tempem jsme se prokousávali poslední třetinou naší cesty. Kus cesty k slovenským hranicím jsme se svezli i s motorkami v Avii, to když už se nám prostě nechtělo pokoušet zlodějskou policii a houževnatost našich motorů a navíc vyhazovat peníze za drahý benzín. Přes hranici jsme už zase jeli po vlastní ose. To ovšem trvalo celý den, než nás Ukrajinci pustili. Byla to trýzeň pozorovat po takové době domov přes celnici (i když se jednalo teprve o Slovensko) a nemoci se tam prostě dostat, na rozdíl od drahých, vždy dopředu řady jedoucích aut.

    Pak následoval smažený sýr, výborné čepované pivo a úsměvy, které jsme všem rozdávali a oni nám je vraceli. Jedné stařence to dokonce cvaklo o šedesát let zpátky, napřímila se, vymrštila ruku před sebe a zdravila německou armádu, která zrovna kolem ní projížděla. A nebyl by to ten správný závěr, kdybychom poslední den jako obvykle pořádně nezmokli. V údivu se smějící čeští celníci úplně zapomněli zkontrolovat technické průkazy a zelené karty, tak pracně získávané na ruském byrokratickém poli a místo toho jen obcházeli naše pekelné stroje a kroutili hlavami.

    A bylo to. Spanilou jízdou jsme dorazili do našich domovů a v klidu si vychutnávali všechen komfort, který byl k mání. Dnes už jsme zase přivykli na mobilní telefony, počítače, mikrovlné trouby a vše, co civilizace vydobyla. Ale svobodnější se, tak jako jiní, cítíme na cestě.

    Zažili jsme jedno z našich nejdivočejších dobrodružství. Jsme rádi, že jsme doma a radujeme se tak, jako dřív. A příští rok bychom rádi přejeli i jižní cestu Kazachstánu. Ptáš se proč? Proč to pokoušet znova? Možná proto, že ještě můžeme.