Na kopci se dnes naše výprava rozděluje na dva tábory. Jedněm se vítr jeví jako silný a stavějí křídla u rampy v menší nadmořské výšce. Druhým se zdá vítr rovněž silný, ale chystají se startovat z vrcholu kopce. Spolu s Norbertem a Davidem patřím k těm druhým a snažíme se pro jistotu odstartovat co nejdřív.



    Zachycení je v tomto větru úplně zadarmo a brzy nacházíme i silná jádra termiky, řádně rozsekaná větrem. Nejsilnější stoupání 9m/s hlásí David a současně i klesání 7m/s. Je to pěkná nakládačka a udržet fotoaparát v rukách není nic jednoduchého. Oblačnost se dnes tvoří jen nad nejvyššími vrcholky a ve výšce 2000 metrů jako obvykle mrzne. Dohlednost je velmi dobrá a na vrcholu Monte Cairo oproti minulému týdnu výrazně ubylo sněhu.



    Zhruba po hodině vítr ve výšce povážlivě zesiluje a nad okolními hřebeny začínají naskakovat lentikuláry. Rozhlížím se po ostatních, ale nikdo zatím nereaguje. Napínám příčník a vyrážím pryč od hřebene nad údolí s úmyslem přistát dřív, než vítr výrazně zesílí i na přistávačce. Pozdě. Obě vlajky na stožárech jsou větrem úplně napnuté a větrný rukáv sebou mlátí ze strany na stranu. Tak to bude zajímavé. Stáčím výšku a turbulence s přibližující se zemí výrazně zesiluje. Udržet přímý směr je velice obtížné, rovnoměrně klesat naprosto nemožné. Křídlo se propadá o více než deset metrů, aby bylo vzápětí o tutéž výšku vystřeleno vzhůru. Na travnatém plácku na okraji vesnice učí Remo Merruci svého žáka nahazovat vrchlík a oba jsou větrem smýkáni po ploše. Nechávají všeho a se zakloněnými hlavami sledují zmítajícího se rogalistu nad sebou. Ještě že nerozeznám výrazy v jejich obličejích. "Jo chlapci, teď bych s váma z fleku měnil," říkám si v duchu a je mi jasné, že budu mít s přistáním velké potíže.

    Směr větru na přistávačce je jako obvykle kolmý na ranvej, tentokrát ale velice silný a podle zmítajícího se rukávu i s velice proměnlivou rychlostí. V tuto chvíli se mi jeví, že bezpečnější bude pokusit se přistávat přímo proti turbulentnímu větru podél kratší strany přistávačky, pokud ji ovšem vůbec trefím. Začíná vysokými stromy a končí betonovým zavlažovacím korytem se třemi stožáry. V případě eventuelního nárazu se od rychlosti křídla odečte rychlost protivětru a následky nemusí být až tak tragické. Vrcholky stromů na okraji přistávačky se rychle přibližují, snažím se udržet křídlo ve správném směru na návětrné straně jejich korun, protože očekávám prudký pokles rychlosti větru níž u země a s ním spojenou velkou ztrátu výšky. Na úrovni korun se poskakující křídlo podle očekávání propadá téměř až k zemi, ale díky dostatečné rezervě rychlosti stále letím a jsem schopen řídit. Ještě přeskok posledního zavlažovacího kanálu a víc padám než přistávám u prvních stanů. Z jednoho z nich vylézá rozespalý Mirek, který si dnes vzal oddychový den a moje poměrně hlasité přistání ho probudilo. No, mám to za sebou a jsem celý.

    I přistání ostatních jsou poměrně dramatická. Norbert v poslední zatáčce padá do roští na okraji přistávačky, zatímco David zapichuje rogalo po špici přímo do hlubokého zavlažovacího kanálu. Po vytažení pak z útrob křídla dlouho vytéká podivná kapalina, velice podobná močůvce. Vláďa jen těsně míjí tyč větrného rukávu, lehce si brnkne o vršky stromů a nakonec dosedá přímo ukázkově. Zato Záboj po několika hodinách ve vzduchu už zjevně nemá sílu na závěrečný boj s větrným živlem a po prohrábnutí korun stromů nekompromisně zarývá křídlo rovnou do země. Následky nejsou ale nijak tragické - dvě vyorané jarní brázdy, odřený nos a rozseknuté obočí. Brýle jsme našli.





    Navzdory silnému větru a turbulenci vidíme startovat z horního startoviště ještě Jirku, bývalého rogalistu, který přesedlal na padák a teď na něm dokonce letí. Zřejmě má ještě zafixované vlastnosti kluzáku s pevnou konstrukcí a nebo je to rozený dobrodruh. Osobně si myslím, že to druhé převažuje. Pochopitelně se mu nedaří prosadit proti tak silnému větru a je nucen přistát v sousední vesnici Caira. Po půlhodince přichází pěšky bez jediné odřeniny. Dnes večer se u ohně vypije určitě hodně vína.