Znovu na severovýchodním pobřeží
    Dvakrát za noc jsem musel ven do silného vichru stavět svůj pobořený stan. Ráno je obloha beznadějně zatažená a moře rozbouřené. Zvířený jemný písek létá všude kolem a proniká i sebemenšími štěrbinami. Jen s největšími obtížemi balíme stany a tentokrát snídáme pod rákosovým přístřeškem v rohu pláže. Ještě že alespoň neprší. Začíná to vypadat na "oddychový den". Snad dnes konečně vyjde čas na ochutnání místních ryb v některé vesnické krčmě.

    Ještě během dopoledne začíná ze zatažené oblohy mrholit a po chvíli za stále silného větru dokonce pršet. Z létání dnes evidentně nic nebude. Alespoň budou mít místní zemědělci bohatou sklizeň sena. Březen je na Korsice obvykle ve znamení senoseče a seno se kupodivu nesuší na zimu, ale na léto. V zimě je totiž trávy pro pasoucí se dobytek všude dost, zato v létě je ve velkých vedrech ostrým sluncem spáleno vše, co nemá kořeny hluboko v zemi. A právě tehdy musí přijít na řadu nasušené seno.

    Po poledni někteří vybalují petanque a snaží se ukrátit dlouhou chvíli metáním koulí pod rákosovým přístřeškem. Později odpoledne vyrážíme za ještě hustšího deště na nákupy do sousedního městečka a marně hledáme v okolních vesnicích hospůdku, kde by nám usmažili dobrou rybu. Výrobně nejsložitější jídlo, které nám v jednom baru nabízejí, je sedvič. Přikusovat prý můžeme skvělou čokoládu. Vracíme se už za tmy zpátky na pláž, ryby nejsou. Všechno tedy jistím "Řezy z makrel v oleji a ve vlastní šťávě" z ostravského nákupního střediska na Fifejdách s nadrobno přikrájeným česnekem a cibulí. Vše zapíjím pochopitelně mlékem jako obvykle.