Bankovky za výstřihem a pudr v uchu (Standa Hlavinka)
    Kdysi dávno, před mnoha a mnoha lety, byli obyvatelé ostrova La Palma velice chudí. Turistický ruch neexistoval a tak nebylo do čeho píchnout. Odporné vařené banány už nikdo nemohl ani cítit a navíc do toho ještě sem tam bouchla nějaká ta sopka a děsně zasmradila celé okolí. Zoufalí domorodci houfně nasedali na lodě a vyplouvali za živobytím do země zaslíbené, do Ameriky. A jak už to tak bývá, spousta jich tam zahynula v bídě, ale některým se zase naopak podařilo zbohatnout. Po letech se pak vraceli zpátky na ostrov La Palma, v přístavu Santa Cruz vystupovali z lodí oblečení celí v bílém, slaměné klobouky na hlavách, rozdávali místním obyvatelům plnými hrstmi bankovky a černé otrokyně klopýtaly za nimi se spoustou objemných zavazadel. Dodnes si místní obyvatelé tyto události každoročně připomínají právě 6. března a jak už je to pro zdejší mentalitu obvyklé, pochopitelně svérázně a po svém. Celý ostrov se doslova vylidní, obchody se zavřou a ulice městeček a vesnic osiří. Ovšem až na jedno - přístav Santa Cruz. Obyvatelé ze všech koutů ostrova, oblečení v bílém a se slaměnými klobouky na hlavách se doslova nacpou do úzkých ulic města a zaplní veškerá náměstíčka. Na každém rohu zběsile vyhrává jiná muzika a aby byli bílí ještě bělejší, posypávají se houfně jakýmsi bílým dětským pudrem, kterého se za tu noc spotřebují snad tuny. Někteří se dokonce nalíčí a převlečou za černošky (při bližším ohledání jsou to kupodivu většinou muži) a v 17:00 nastane největší bengál a tyjátr, jaký jsem kdy viděl.




    I když jsme si pro tuto příležitost natáhli bílá trička a nasadili bílé šiltovky, bylo to zjevně málo. První konfrontace s bílým práškem na nás číhala už za rohem druhé ulice. Místní děvče se mě pokusilo vydatně posypat, abych byl snad ještě bělejší. Ohleduplně však ukazovalo na můj stále v pohotovosti připravený fotoaparát a velmi srozumitelně naznačovalo, ať si jej pro tento slavnostní okamžik schovám pod tričko. Rezolutně jsem naznačil odmítnutí a snažil se prodrat běsnícím davem pryč. Velmi dobře jsem ale zachytil její výraz v obličeji. Byla v něm jakási směsice nepochopení, zklamání a snad i urážky. Vzpomněl jsem si na naše Velikonoce, na polévání děvčat vodou aby neuschla, na pomlázku nebo jak sa u nás praví "šmigrust," dal pár věcí do souvislostí a protože zatím střízliv, okamžitě jsem pochopil.




    Vzájemným si sypáním bílého prášku na hlavy prokazují vlastně obyvatelé ostrova La Palma jeden druhému velkou čest. Přejí tím totiž každému, aby i on byl ten bílý, šťastný, úspěšný a bohatý, který se tento den právě vrací z Ameriky. Začalo mi docházet, proč se nikdy posypávaný nebrání a zděšeně neprchá. Naopak se při tomto aktu chichotá trošku jako pitomec a taky podle toho potom vypadá. Ale je spokojen, za odměnu posype dalšího a takhle nádherně pitomě pak vypadají všichni celou noc. Šťastný to kraj ...




    Přestali jsme tedy být zbytečně ve střehu a úplně se oddali víru strhujících událostí. První zásah dostala moje naštěstí zapnutá fotografická brašna, která vypadala pochopitelně velmi chudě. Byla totiž černá jak bota. Vyvalil se bílý mrak až jsem se zakuckal a v mžiku byla bílá. Druhý zásah jsem dostal o několik minut později rovnou do levého ucha. To sice dodnes nechápu proč, ale nevadí. Náhle jsem byl šťastný a bohatý navrátilec z Ameriky, který majestátně prochází ulicemi přístavu Santa Cruz, okázale cpe děvčatům bankovky za ňadra a černošky za ním klopýtají s dvaceti objemnými kufry plnými dárků pro příbuzné a známé.




    Šílené španělské rytmy zněly ve všech ulicích a davem se nedalo procházet jinak, než se vlnit v jeho rytmu. A aby byl karneval ještě pestřejší a veselejší, na každém rohu zněla úplně jiná muzika v úplně jiném, ještě zběsilejším rytmu a homogenní dav se zmítal a plynule přeléval z jedné ulice do druhé, z jedněch divokých rytmů do dalších.

    Trošku volného prostoru se dalo najít jenom kolem divoce vířících krojovaných tanečnic a rychle jsem taky pochopil proč. Tato děvčata tančí doslova v jakési extázi, nevnímají příliš svět ani osoby kolem sebe a taková rána rumba-koulí do hlavy znamená jistě bouli přes celou hlavu.




    Nefalšovaná radost a nespoutané veselí zářilo z očí těch kanárských obyvatel celou noc. Nikde jsme neviděli jedinou hádku ani žádnou rvačku. Přitom alkoholu se musely vypít hektolitry. Z velkého pojízdného sudu na kolečkách jsem dokonce dostal zdarma napít, stejně jako všichni kolem, dokud nebyl sud prázdný. Podezřelá červená kapalina v sudu nebylo víno, ale nějaký hustší a rozhodně tvrdší alkohol, který pít neumím a ani se v něm nevyznám. Po zkušenostech s mentalitou místních jsem ale čtvrtlitrový kalíšek pochopitelně nemohl odmítnout, zdvořile jsem děkoval, zhluboka upíjel až se mi panenky protáčely a pokoušel se o spokojený úsměv, abych jaksi alespoň trochu splynul s okolím.




    Moc dobře se fotografují tito bezprostřední a veselí lidé. Nestalo se mi ani jednou to, co velice dobře znám z našich luhů a hájů, že se ke mně fotografovaný po namíření objektivu stydlivě otočí zády. Naopak. Místní obyvatelé se před namířeným objektivem doslova tetelí radostí, všelijak se srandovně pitvoří a velmi nenásilně vnutí do záběru přesně to, co tam chtějí mít oni, bez ohledu na bůhví jaký záměr nějakého pana fotografa. Jsou ve své šťastné, bezprostřední, veselé a spokojené mentalitě prostě skvělí.




    Muziky pochopitelně vyhrávaly až do rána, jak už je při zdejších karnevalech a tancovačkách dobrým zvykem. A po rozednění, po protančené a propité karnevalové noci bylo některým maškarám dost těžko ...




Kdosi klepe na dveře (Standa Hlavinka)
    Abstinenční příznaky ze zimní neletové pauzy jsou tedy na nějaký čas zažehnány, tik v levém oku při pohledu na kumuly na obloze ustal a ani v rukách už není takové to svrbění a cukání při pohledu z balkónu na Lysou horu za jasného a mrazivého dne. Alespoň zatím. Ale jaro už klepe na dveře, spálený nos se mi zatím ještě loupe a z tenisek pořád ještě vypadávají drobná černá zrníčka písku z pláží na pobřeží Atlantiku.




    Ostrov La Palma je krásný a pohodový kout světa, do kterého se budu vždycky rád a často vracet. I když cena letenky spolu s ostatními výdaji nevychází nijak závratně vysoká, přece jen to nebude zase až tak často, jak bych si přál. Tak ještě přesně nevím, jak to provedu. Nejspíš asi začnu bohatým brát a chudým taky ...