Další náš letový den vypadal z počátku neletově, protože pršelo. Tady na jihu Chorvatska, naštěstí pro nás, pokud vůbec prší, tak prší velice krátce. Už kolem poledne, kdy trvalý déšť přešel v přeháňky, jsme vystihli interval kdy zrovna nepršelo a vyběhli jsme s Markem na takový malý kopec s kapličkou nad kempem s převýšením asi 250m. Bylo zataženo a nefoukalo, a tak slet trval jen pár minut. Po příletu nad moře a několika zatáčkách jsme přistávali v našem kempu.




    Bylo to na začátku června a kemp byl docela prázdný. Uprostřed sezóny tady na přistání nejspíš nenajdete místo.

    Počasí se umoudřilo a třetí den jsem stáli opět na startu nad Makarskou. Tentokrát nefoukalo vůbec, chvílemi dokonce lehce zezadu. Místo na rozběh nestačilo, a tak nezbylo než čekat. Před svahem se ještě k tomu začaly v pravidelných intervalech tvořit a rozpadat kumuly, které měly základnu asi 100m pod úrovní startu. Vždy, když se začal mrak tvořit, začalo foukat proti kopci, ale asi jenom tak půl metru za sekundu a to byla chvíle pro start. Ještě než mrak zhoustnul, bylo třeba odletět. Tyto intervaly se opakovaly zhruba každou půl hodinu a správné načasování startu bylo velmi důležité. Vhodný okamžik pro start trval asi tak 15-20 sekund. To znamená jen jeden pokus a po půl hodině jde další. A aby toho nebylo málo, to vše ještě s mokrým padákem, protože místy z tvořících se kumulů poprchávalo. Letěl jsem jako jeden z prvních. Po průletu právě vznikajícím kumulem, přes který naštěstí bylo vidět dolů pod sebe, se otevřel nádherný výhled na sluníčkem zalitou Makarskou riviéru, na moře a na okolní ostrovy. Na tento krásný zážitek určitě dlouho nezapomenu a v tu chvíli jsem taky věděl, že nekonečná cesta chorvatským vnitrozemím, trvající dlouhé hodiny, se vyplatila už jenom kvůli této chvíli.




    Přistávali jsem opět na hřiště v Tučepi, za nadšeného potlesku místních a turistů. Hned po přistání jsem se šel podívat k moři, které je asi 20m od přistávačky.Na moři, které teď připomínalo spíš jezero, nebyly vlny a voda byla příjemně teplá.

    Šli jsme si tedy hned zaplavat a zjistili jsme, že tato příjemná teplota je jen do hloubky asi 20cm. Tak jsme se tedy váleli ve vodě jen blízko u břehu a vyčkávali na přílet našich kamarádů. Odletět se podařilo postupně všem kromě Marka, kterému když startoval foukalo už z boku. Když nějakou dobu neletěl, vyjeli jsme zpátky na start a zjistili, že se mu sice podařilo vzlétnou, ale zachytil nohama o křoví, což se mu stalo osudným. Na padáku to nevydržela asi čtvrtina šňůr a vymotávání z křoví se nám protáhlo až skoro do tmy. A aby toho nebylo málo, tak ještě onen nešťastník cestou ze startu k autu ztratil cestovní pas, na což ale přišel až další den, kdy se nám ho taky podařilo na pěšině v horách po usilovném pátrání najít.

    Další dny se vítr otočil a začalo foukat z vnitrozemí. A tak jsme se začali věnovat koupání, projeli jsme se na horských kolech a učili jsme se ovládat neposlušné surfové prkno.



    Toto sportovní vybavení půjčovala cestovka, u které jsme byli ubytováni, windsurfy (50Kč/hod) a horská kola (20Kč/hod). Další cestovka zase nabízela nafukovací člun a pádla (20Kč/hod) a taky rychlokurz potápění, což bylo 15 minut pod vodou s českým instruktorem za 600Kč. Chorvaté zase nabízeli motorový člun (20DM/hod), vodní skútr (30DM/15min), nebo celodenní výlet lodí tzv. Fish piknik spojený s koupáním na písčité pláži ostrova Hvar (30DM za osobu).



    Na tento výlet jsme sice nejeli, ale víme od těch co tam byli, že dostali dvě veliké makrely, které ani celé nesnědli a k tomu vína a rakije co kdo vypije.

    Letos si jistá skupina moravských padáčkářů a zároveň vodáků dokonce půjčené nafukovací čluny odvezli z kempu někam do vnitrozemí a sjeli na nich asi 18km nějaké chorvatské řeky. Ani nevím co to bylo za blázny.

    Pokud jste na dovolené se svou přítelkyní a nechce být při koupání a opalování nikým rušeni, můžete na kole či ve člunu vyrazit kolem pobřeží někam mimo kemp a najít si tam svou soukromou pláž. Už samotná plavba ve člunu kolem pobřeží je skvělý zážitek.