"Open it and switch on please," culí se na mě děvče v uniformě u kontroly v hale letiště v Istanbulu. Otevírám tedy a zapínám svůj notebook. Ruce se mi trochu třesou, vzbudila ve mně totiž pocit, že jsem podezřelý z pašování drog nebo přípravy nějaké teroristické akce, o které ještě ani sám nevím. Turecké kontroly jsou velmi přísné a probíhají dokonce už i před samotným vstupem do letištní budovy. A zatímco obrazovka zvolna nabíhá, pokouším se alespoň o chápavý úsměv. Turecko je klíčovou tranzitní zemí Středního východu, přes kterou už léta putují drogy z jihozápadní Asie do západní Evropy. Za dovoz či vývoz jediného gramu omamné či psychotropní látky hrozí na území Turecka odnětí svobody na 10 až 20 let, v případě kokainu, morfinu a heroinu se trestní sazba dokonce zdvojnásobuje.

    O necelou hodinu později už mizí za zádí Boeingu 737 společnosti Turkish Airlines desítky špiček štíhlých minaretů města Istanbul, jen letmo jsem jich napočítal téměř padesát. "Američané jsou přátelé afghánského lidu," prohlásil mimo jiné ve svém předvčerejším projevu krátce po zahájení útoku na Afghánistán americký prezident George Bush. "Američané už nikdy nebudou mít klid," nechal se pro změnu včera slyšet z videonahrávky Usáma bin Ládin. A pak cestujte letadlem a klidně se kochejte výhledem z okénka. Ale nemít doma televizi, vlastně bych ani nic nevěděl. Noviny přece nečtu a rádio už dávno neposlouchám. Rozhlížel bych se klidně z výšky deseti tisíc metrů po krajině, nechal myšlenky volně plynout a o žádných nesvárech světa bych neměl ani páru. Nespíš budu muset ten televizor fakt brzy vyhodit ...



    Koncem letošního února se Turecko dostalo do ekonomické krize a turecká měna během jediného měsíce hrozným způsobem devalvovala přibližně o 90%. Po přistání mi na letišti za desetidolarovku dávají více než 15 milionů tureckých lir. Cpu si bankovky do kapes a přemýšlím, jestli se za to dá v Turecku přežít tři dny nebo tři roky. To ještě netuším, že už večer bude celých 15 milionů pryč.

    Taxíkem odjíždím na autobusové nádraží v městečku Dalaman a kdyby mě řidič dvakrát neujistil, že tady opravdu nějaký autobus jezdí, nevěřil bych. Jakýsi štěrkový plácek asi 30x30 metrů, plný výmolů, všelijakých jam a děr. Marně hledám alespoň nápis "bus". Lístky prodávají snědí Turci v jakémsi krámku na okraji štěrkoviště. Hned jsou tři kolem mě a sondují, kam jedu a kolik mám peněz. Nastává dohadování o cenu lístku do města Fethiye a rychle zjišťuju, že 15 milionů neznamená ve zdejším kraji příliš mnoho.

    Setmělo se. Maličký autobus prý přijede až za hodinu, a tak se Turci z dlouhé chvíle dávají se mnou do řeči. Odkud jsem a co tady budu vlastně dělat. Obdivují digitální foťák a jestli prý nepojedu fotit taky do Afghánistánu. Chvilku chválí hrdinu Usamu bin Ládina a George Bush, ten je prý úplný sráč (volný překlad výrazu "total shit"). A je to tady - co si o tom prý jako myslím já. Nezaskočili mě. Pohotově tvrdím, že nečtu noviny, neposlouchám rádio a tomu, co ukazují v televizi, nějak nerozumím. Chechtají se a zřejmě mi nevěří ani slovo. Ale politická debata je tím očividně zažehnána.

    Od procházejícího prodavače s přenosným občerstvením kupuju obrovskou chlebovou placku, zavinutou spolu se směsí zeleniny, masa a pikantního koření do tvaru naší palačinky, jen s tím rozdílem, že tato je přes 30cm dlouhá a dvakrát tak tlustá. Jídlo je to výtečné a když chlapík vidí, jak mi chutná, ochotně rozkrajuje citron a pokapává ještě celou věc šťávou. Znamenité ...!



    Po více než hodinovém kodrcání minibusem po hrozných cestách a serpentinách jsem konečně ve městě Fethiye a po odmítnutí okamžitých nabídek k ubytování od místních "lovců turistů" přesedám na podobný minibus do Ölüdeniz. Další půlhodinka jízdy a jsem na místě.

    "Kurva, těšíš se aspoň?" dostal jsem pár dnů před odletem emailovou zprávu od Davida Bzirského, který pobývá v přímořském letovisku Ölüdeniz už od letošního jara. Utrmácený konečně nacházím "betelnýho kemu" z Brna po 22. hodině ve vyhlášeném baru Cloud 9. A hele, je tady i Tonda Pallas, Vašek Motyčka a někteří další. Vypadá to, že jsem dorazil právě včas, touto pozdní dobou prý začíná letovisko teprve naplno žít.



    Plechovkový Radegast pro Davida bohužel nemám. Moje jediná cestovní taška je nacpaná k prasknutí, protože poměrně hodně prostoru zabralo sudové Vavřinecké a obdivuhodně přežilo i hrubé zacházení se zavazadly při dvojím nakládání. I když noční mumraj je skutečně příkladný, na popíjení mnoho chuti nemám. Od dnešního rána od půl třetí jsem na nohou. Už se těším do postele, zítra si můžu pospat až do šesté hodiny ranní ...!