Rychle jsem se naučil rozlišovat a hodnotit jednotlivé dny. Bylo totiž zásadně důležité rozhodnout, jestli se snažit letět za daných okolností co nejdál nebo raději přistát a pomocí svozu se dostat zpátky natolik včas, abych byl následují den dokonale připraven na další dlouhý přelet. Nebyla to vůbec jednoduchá rozhodnutí a obzvláště ke konci prvního týdne jsem se nemohl zbavit pocitu, že jsem podmínky některých dnů nevyužil dokonale. Nešlo jenom o to, že jsem neulétl žádnou rekordní vzdálenost, ale ani jsem si nijak nepolepšil v tzv. "pořadníku".

    Měli jsme k dispozici pouze jednu vlečnou typu Dragonfly a i když obvykle vlekala dva kluzáky najednou, musel být sestaven jakýsi pořadník, který vycházel z nejdelší ulétnuté vzdálenosti daného pilota. Samozřejmě jsem chtěl být vždycky na řadě ve správnou chvíli, ale moje nejdelší ulétnutá vzdálenost byla 210km, takže jsem byl v pořadníku stále kdesi na konci. Rozhodnutí přistát raději dříve, vrátit se včas a být perfektně připravený na další den tak znamenalo, že jsem si v pořadníku nijak nepolepšil. Jednu dobu jsem byl dokonce až předposlední a už jsem myslel, že se z toho snad picnu. Po startu s poslední skupinou jsem se totiž nemohl zbavit nervozity a pocitu, že musím ostatní dohonit a začal jsem dělat naprosto chybná rozhodnutí. Naštěstí se mi ale postupně podařilo zlepšit svoji pozici v pořadníku a v druhém týdnu už jsem nemusel startovat s posledními.

    Během druhého týdne se podmínky výrazně zlepšily a v neděli 15. července jsem se rozhodl letět, co to dá. Nebyl z toho sice žádný světový rekord, ale ulétnutím 360km jsem překonal svůj osobní rekord a hlavně jsem se posunul v pořadníku o několik důležitých pozic vpřed. Let trval celých 8 hodin a zpátky do hotelu jsem se dostal až po půlnoci. Na druhý den jsem z toho byl dočista malátný.

    Předpověď na pondělí 16. července je velmi dobrá, s lepší termikou a o něco silnějším větrem. Říkám si - dnes do toho teprve šlápnu! První část trasy letím poměrně snadno a velmi rychle, ale kolem 200. kilometru začíná vlhkost vzduchu rychle klesat, řady kumulů se ztrácejí a v 15 hodin mi mizí z dohledu poslední mrak tohoto dne. Co teď? Jsem už poměrně daleko a mám ještě spoustu času na další let. Slunce bude nad obzorem ještě dlouho a spolu s ním bude fungovat i termika. Vždyť dnes je možná právě ten rekordní den! Letím tedy dál a nacházím tu a tam bezoblačnou termiku. Ale tohle asi nebude na rekordní přelet. Když nejsem schopen podle mraků "vidět" následující stoupáky, letím méně agresivně a začínám podvědomě zpomalovat. Postupně ztrácím i jasnou představu o trase, kterou bych měl volit. V 15:30, po čtyřech a půl hodině letu, se tedy rozhoduji přistát blízko hlavní silnice. Za necelou půlhodinu se ale začínají řady mraků znovu formovat a slyším piloty, kteří mě přelétávají. Do pytle, možná dnes je zrovna ten den a já tady sedím na zemi!

    Ale rozhodnutí přistát se nakonec ukázalo jako osudově správné, protože kdybych letěl dál, překonal bych možná světový rekord o pár upocených kilometrů, ale nestihl bych se vrátit do hotelu včas, abych byl naprosto fit pro příští den, den "D".

Úterý 17. července 2001
    Podmínky vypadají už před devátou skutečně dobře a všichni piloti jsou připraveni startovat. Davis Straub a Mark Poustinchian startují ve dvojitém vleku jako první. Já jdu do vzduchu spolu s Parisem Williamsem těsně před desátou. Start právě v tuto dobu se později ukazuje jako první důležité a správné rozhodnutí tohoto dne. I když v souladu s pravidly můžeme až do výšky 2000 metrů nad zemí, vypínáme se oba těsně pod základnou v nadmořské výšce 1000 metrů. Podmínky vypadají dobře a na startu přece čeká řada dalších. Hned nacházíme stoupání 1 až 1.5m/s a vydáváme se na trať. Prvních 30 kilometrů je takřka zadarmo, ale pak přilétáváme k bezoblačné díře, která je dlouhá přes 25km. Na její protější straně jsou ale vidět opět dobře zformované řady kumulů. Domlouvám se s Parisem, že budeme muset zpomalit a pokusit se opatrně protáhnout na druhou stranu. Termika je pod modrou oblohou výrazně slabší, ale brzy jsme opět pod základnami na druhé straně.

    Dozvídám se, že Davis Straub měl po vypnutí problémy se zipem, přistál a startoval později znovu, takže je teď někde za námi. Mark Poustinchian tak zůstal na čele sám, ale nedolétl příliš daleko. Přistál kousek před městem Laredo. Teď jsme tedy s Parisem na čele my dva. Přilétáváme na 60. kilometr k městu Laredo po 1 hodině a 15 minutách v podstatě bez problémů a opatrně se vyhýbáme místnímu CTR. Základna mraků se už zvedla do nadmořské výšky asi 1300 metrů a stoupáky zesilují na 2-3m/s. Máme v zádech vítr o rychlosti 20-25km/h.

    "Musíme zapomenout na všechny silnice pod námi. Budeme se držet jenom těch nejlepších formací mraků bez ohledu na možné plochy na přistání," říkám Parisovi do vysílačky a letíme mírně západněji, později zase o něco východněji, protože nejlepší řady mraků jsou zrovna tam. Na 100. kilometru se Paris dopouští malé chyby a možná má i trochu smůlu. Letí poněkud západněji pod pěkný mrak, který vypadá, že bude dobře fungovat. Ale nefunguje. Vydává se tedy na dlouhý přeskok a rychle klesá. Letím více vlevo a nacházím 2m/s sotva 200 metrů za nešťastným mrakem. Dotáčím a držím se více vpravo, blíž k optimálnímu kurzu. Paris později nachází stoupání, ale v poměrně malé výšce a začíná se zpožďovat.

     Smůla. Plánovali jsme, že poletíme spolu. Paris je výborný pilot a jeho styl létání je velice podobný mému. Spolu by nám to šlo lépe. Škoda, že zůstal vzadu.

    Letím tedy dál sám. Možná někde udělám chybu a Paris mě znovu dohoní. Nedohonil. Jak jsem se později dozvěděl, měl problémy s napínákem příčníku. Udělal na něm nějaké úpravy, ale šňůra od napínáku neměla dostatečnou délku. Při jednom povolení příčníku zmizel konec šňůry uvnitř trapézky a už se mu nepodařilo jej vytáhnout. Letěl tak většinu trasy bez možnosti napnout příčník! Při rychlostech nad 50km/h to znamená zhoršení klouzavosti a mnohem větší přemáhání sil v hrazdě. I tak nakonec překonal starý rekord 495km Larryho Tudora z roku 1994.

    A tak pokračuju dál, neustále si hlídám výšku, tu a tam usrkávám z vodního vaku, přežvykuju Müsli tyčinku a soustřeďuju se na let. Letí se mi velice dobře a nezaznamenávám vůbec žádné potíže. Největším problémem dnešního dne je ztratit výšku a hledat stoupání nízko nad zemí, kde se v silném větru špatně hledá jádro a stabilní stoupání. Podmínky se ale postupně stále zlepšují a stoupáky dosahují 3-4m/s. Přeskoky mezi nimi dělám rychlostí 60-70km/h, ke které se ještě přičítá rychlost větru do zad přibližně 25-30km/h. Přilétávám nad kopcovitou oblast na 350. kilometru a je mi jasné, že jestli tady někde budu muset přistát, doprava zpátky bude velice problematická. Naštěstí se mi nepodařilo vyklesat tak nízko, abych se tímto problémem musel nějak vážně zabývat.

    Ještě před dosažením 500. kilometru se přece jen dopouštím malé chyby. Místo abych odbočil mírně vlevo pod nejbližší aktivní mrak, rozhoduju se letět přímo přes bezoblačnou díru pod mrak na její protější straně. Než k němu ale přiletím, přestává fungovat. Nezbývá tedy, než klouzat dál a hledat další stoupání. Tehdy se dostávám opravdu velice nízko a stoupání nacházím až ve výšce sotva 400 metrů nad zemí.

    Mezi 17:00 a 17:30 překonávám konečně 500. kilometr. Zbývá mi ještě několik hodin termické aktivity, minimálně do 20:30. Vypadá to, že bych mohl překonat magických 400 mil (640km), o kterých spousta amerických pilotů a obzvláště pak Davis Straub už dlouho sní. Musím se soustředit a neudělat žádnou chybu! Podmínky se zatím stále zlepšují a stoupáky sílí na 4-5m/s (největší průměrné stoupání zaznamenalo vario 6m/s). Také vítr do zad zesílil na 30-35km/h. Je to parádní jízda …!

    V 19:50 překonávám hranici 400 mil (640km) a přepínám přístroje z mílí zpátky na kilometry. Okamžitě mě napadá, že bych mohl překonat vzdálenost 700 kilometrů. GPS indikuje západ slunce až ve 20:50, takže je ještě čas! I když stoupáky už budou slábnout, mohlo by to vyjít. Vždyť ještě v 19:00 jsem točil 4m/s. Začínám tedy spěchat a dopouštím se největší chyby za celý svůj dnešní let. Stoupání 1m/s nedotáčím až do základny a pak už jenom kloužu k zemi směrem k farmě s názvem Tood Farms v nadmořské výšce 927 metrů. Musím přistát v obydleném místě kvůli svědkům, kteří jsou potřeba pro uznání platnosti rekordu. Nad farmu přilétávám ve výšce 150 metrů. Vyšlo to perfektně. Přistávám ale příliš brzy, už ve 20:30, i když se dá ještě minimálně 20 minut letět.



    První pocit bezprostředně po přistání je velké překvapení. Vždyť já se po deseti a půl hodině letu necítím vůbec unavený! Začíná mi docházet, že jsem dosáhl něčeho mimořádného, čehosi úžasného. Cítím se nadšený. Je to úplně něco jiného, než vyhrát závody. Ten let byl výjimečný, letěl jsem tak dlouho sám a tak extrémně daleko. Opravdu těžko se dá vyjádřit, co vlastně cítím …

    Když pro mě přijel řidič Don spolu s Kathleen, měl jsem ještě pořád v obličeji úsměv od ucha k uchu a byl jsem šťastný. Mám velice rád tento způsob létání. Líbí se mi myšlenka letět tak daleko, jak je to jen možné a využít možností daného dne úplně a beze zbytku.