Mé rozhodnutí se vyplatilo. Áda a Luki mi přidrželi uši u země a nebýt fakt velkého množství kamenů, které zachycovaly snad každou šňůru, jsem na podruhé odstartoval do údolí. Obletěl jsem horu o 180°, udělal pár fotek a letěl nad Kredericu, kterou jsem si opět krásně zvěčnil. Pak pěkně podél skal do údolí. Z výšky jsem viděl v korytě řeky zatravněný heliport, a tak jsem po třiceti minutách letu přistál na runway, jako bych vystoupil z autobusu.

    Sbalil jsem padák a sledoval, kdy se objeví další křídla na obloze. Musím říct, že jsem čekal celou hodinu a trnul, co se stalo, neboť vybitý telefon mi nemohl podat sebemenší informace. Pak se objevil padák v našich národních barvách a já věděl, že je to Tomáš. Po krátkém zamávání přistál na heliportu a s upřímným podáním ruky jsme se objali, jako kdybychom se neviděli celá léta. Důvod byl prostý: SLETĚLI JSME TRIGLAV! Cítili jsme se oba velice šťastni. Tom díky tomu, že je konečně pravý Slovinec neboť mu v žilách teče půl české a půl slovinské krve a já proto, že ač mám piloťák 18 měsíců a viděl jsem mnoho jihoevropských kopců z výšky, tak Triglav byl můj sen ještě coby turisty a ani ve snu by mne třeba před dvěma léty nenapadlo, že jej vylezu a k tomu ještě sletím.

    Po další hodině se objevila další Cima na které přistál Zdeno. Jelikož se Lukimu při startu podařilo uřezat několik šňůr a nebylo již možné je opravit, Áda se rozhodl, že bude vůči svému příteli solidární, a tak si celou cestu k autu zopakoval s Lukim opět po svých. Zdeno díky opravdu nevhodným startovacím podmínkám sešel s nimi ke Krederici, odkud se bez jakýchkoliv problémů vznesl a sletěl za námi.

    Mezitím už pro nás jel Miro s Ivetou. Zašli jsme do hostince a čekali pár hodin na naše přátele, kteří neměli to štěstí a vraceli se dolů do druhého údolí pěšky. Večer jsme po perfektní večeři a vzájemném sdělení si úžasných zážitků usnuli, jako by nás do vody hodil a probudili se do opět zadekovaného pondělního rána. Po návrhu Toma vyjet na Gozd a sletět Krišku Goru jsme s nadšením nasedli do jemmáka a vyjeli. Po hodinovém výšlapu jsme byli všichni na hoře a viděli přes protrhanou inverzi i přistávačku Gozd. Foukalo krásně na komoru, a tak jsme tam naskákali jak mandelinky.

    A co dodat na závěr? Snad jen mé motto: Kdo nezkusí, tak neuvěří!