Většina prázdninových víkendů propršela a byl před námi poslední, 27. a 28. srpna 2005. Mrknul jsem na SkyFly na stav Moravského demižónu ZL a překvapilo mne, že vedoucí pilot ZL má jen 110 bodů. To bych ještě mohl zabojovat.

    Vyrážíme ve velké bandě na Černou horu v Krkonoších plni očekávání, ale počasí opět není rekordní. Mraky nízko nad kopcem mají výrazný západní snos a na dlouhé intervaly zastiňují start. Vzdáváme trojúhelníky a chceme si popoletět alespoň po větru. Díky Polsku to nejde tak vymýšlíme něco na bočák a nakonec deklarujeme 116 km do Šumperka. Než se protlačím na start, svah se zcela zastíní a padáčkáři padají jako hrušky na přistávačku. Přímým letem kloužu na první nasluněná pole a s Peťkou Fialkou se zvedám pod Járou Maškem a Pedrem Nedomou. Snosy jsou jihozápadní, dostupy do 2000 m a stoupání slaboučká. Navíc nás od západu dohání mléčný zákal střední oblačnosti. Postupujeme pomalu a brzo nás to zafoukne k polským hranicím u Náchoda, což téměř zastavuje náš postup. Zatímco ostatní přistávají okolo Dobrušky, podaří se mi na dvě krásné dvoumetrové stoupání obletět nepříjemné Orlické hory a když už jsem začal doufat, přistál jsem po 3.5 hodině na 92. km před Králíky. Zde už foukal JV vítr a proti větru pod zataženou oblohou to dál nešlo.

    Po dlouhém svozu do Prahy jsem vyspával uklidněný deštivou předpovědí. V šest ráno bylo úplně zataženo a tak jsem v klidu znovu usnul. V deset jsem se probudil do úplného jasna a začal zmatek. Spěchám jako blázen znovu na Černou horu a již zdálky vidím řadu kumulů od Ještědu po východní Krkonoše. Než vyjedu na start, jsou celé Krkonoše zataženy souvislou tmavou pasivní oblačností, jejíž jižní hrana postupuje daleko na jih. Na startu fouká metr do zad a zatímco my stavíme, někteří už balí. Odvážnější padáčkáři a dokonce i tandemisté se při zklidnění větru pokoušejí alespoň o slety, což většinou tak tak vychází. Na dolní hraně průseku, kde běžně míváme 30 metrů výšky, musejí kličkovat mezi vzrostlými smrky a přímým letem dolétávají na louku pablbů. To je rotor se vším všudy. Po 3 hodinách čekání se deka začne rozpouštět, sem tam díra v mracích nasvítí svah, ale vítr na startu je stále zezadu. V závanu bezvětří odstartoval Jára na svém velké Moyesu CSX a začal se zvedat před startem. O 15 kg těžší Petr Čejka s o metr menším Toplessem stál snad 15 minut na startu a stále foukalo do zad.

    Konečně bezvětří. Po šíleném rozeběhu snad 20 m kosil hrazdou trávu a sebral dalším pilotům odvahu. Následující dva padáčkáři zkazili start a než se vyhrabou ze smrčků, deklaruji Robertovi Božíkovi FAI klasiku Černá hora - Lysá hora - Hrabačov - Černá hora.

    Dlouho po rozeběhu jsem letěl těsně nad zemí na minimálce, ale pak se to chytlo a letím v klesáku na západní mýtinu, kde se ve 3 m/s zvednu do 1900 m. Vidím celé Krkonoše a na nich 4/8 aktivních mraků. Rychle doháním Járu a na dva krátké přeskoky dotáčím nad Volským dolem výšku základny + 50 m před přeskokem na Mísečky. Zde mám krásný 1.5 m/s a i když Járovi napovídám, co mi baterky ve vysílačce stačí, od to pode mnou minul a letěl doleva sednout do Roudnice. Můj oblíbený stoupák jižně od Dvoraček opět nezklamal, a tak ho beru před obletem Lysé hory a znovu po jejím obletu. Základny oscilují od 1850 do 2000 m a nad 1400 m vysokými kopci moc operační výšky nezbývá. Vyjíždím na jih, nad Jestřabí dobírám základnu pod posledním mráčkem a pak na optimálce na křižovatku Hrabačov u Jilemnice v úplně klidném vzduchu. Točím a letím na hnědá políčka na Křížovkách v sedle jižně od Žalý. Buďto to vyjde, nebo tady sednu. Ve 200 m nad zemí centruji nulku a nakonec jsem vděčný za 0.5 m/s, se kterým se zvednu do základny. Vyrážím zpět na Černou horu pod aktivními mraky a na zbývajících 12 km jsem udělal snad jen 4 zatáčky. Jsem ve vzduchu teprve 87 minut, a už to mám obletěné. Je 17:00 a ze sto metrů krákám na kamarády, kterým stále fouká do zad a právě dobalují křídla.