Chcete na tomto místě svoji reklamu ?


  ... návrat do pořadí.


Pilot: Dykast Radek, 435 42 Hamr u Litvínova, Na kopci 175
Kluzák: La Mouette Topless
Datum letu: 15.5.1999
Startovní bod: Raná
1. otočný bod: - -
2. otočný bod: - -
Cílový bod: Poděbrady
Ulétnutá vzdálenost: 101 km

    Sobota 15. května začala přesně podle předpovědi - pršelo. Kolem půl desáté přestalo, v deset zmizely mraky a v jedenáct začaly naskakovat první vatičky - to už předpověď nepředpovídala, alespoň ta čtvrteční ne. Do dvanácti zůstávám v klidu, protože jak to většinou po dešti bývá, obloha je samé atrapy, které se mnohdy slejí a je po ptákách. V jednu už začínám být lehce nervózní a vyhlížím své dorasované vozidlo Fofrman, které jsem ráno zapůjčil, až se mi vrátí. Něco po půl druhý se tak stalo. Kšíruju na střechu nového (alespoň pro mne) Toplesse, kterého jsem si mohl dovolit jen díky finanční pomoci speditérské a dopravní firmy TDI - Jan Ingrish a firmy SHD Komes a.s., kterým tímto ještě jednou děkuji a vyrážím na Ranou s větrem o závod, který byl toho dne severozápadní o síle 8 až 10m/s. Když se přibližuji ke kopci, vidím vytáčet dvě křídla ve třech a pěti stovkách nad kopcem. Po návratu ze záfuku se pak dozvídám, že už v tu dobu tam byly 3-5ti metrový stoupáky. Pod kopcem se letmo dohaduji s Tůčou o tom, že by jsme to mohli někam pustit, protože na trojúhelník to asi nebude. Stavím křídlo pod sedlem a skoro z místa startuji ve 14:40.

 Pohled na Poděbrady přes Ranou

    Za chvíli je v luftě i Tůča s Barešákem a rozcvičujeme se v dosti živé a turbulentní vzdušnině. Po hodině létání nad kopcem a návratu ke kopci ze dvou slušných stoupáků a čekání až se Petr zvedne se dozvídám, že nikam neletí. Zkouším vyvolávat "Bareska", ten mi ovšem bez vysílačky neodpovídá.

    Dalších dvacet minut plácání se u kopce čekám na stoupák, ve kterém dotáčím základnu a v 16:00 vyrážím konečně na trať. Vzhledem ke směru a síle větru se vydávám na severovýchod, abych měl rezervu při točení. Před Hazmburkem se s plačícím variem ocitám v necelých čtyřech stovkách nad zemí, kde podle očekávání zabral půlmetr, se kterým balónuji až k Libochovicím, kde stoupání zmoudřelo na dva metry a později až na 4.5 metru. Po dotočení základny ve 2000m n.m. vyrážím na Říp, který mám opatrnicky narychlo zvolený jako cíl.

 Říp


    Po vyfocení přitáčím 300m v metrovém stoupáku a pokračuju severně od Mělníka a dále na Byšice (Vitana), kde mám na 58. kilometru další cíl - kostel.

    Po dotočení základny před Benátkami nad Jizerou si přes Láďu Rosola (díky Láďo) po vysílačce zařizuji svoz a hlásím, aby auto zatím poslal do Nymburka, kam bych to asi mohl dotáhnout.

    Velice rychle ale vystřízlivím, když v 17:45 se všechny mraky v okolí, včetně těch, které jsem chtěl využít, jako mávnutím zlomené trapézky rozpouštějí. Přibližuji se k Milovickému letišti, kde jsem vloni absolvoval několik aerovleků se Zbyňkem Adamem a Jirkou Zítkou a několik nepříliš zajímavých přeletů ve třech stovkách nad zemí. Do mysli se mi vkrádá vzpomínka na Jirkův první aerovlek, kdy Zbyňkova tříkolka neměla zrcátko a Jirka ještě nevěděl, že se musí čas od času taky podívat, jak se tomu za ním daří. Po odstartování z betonové dráhy, nad kterou se to občas pěkně vařilo, jsem byl donucen díky právě tomuto varu a již značnému náklonu se v padesáti metrech vypnout. Hrazdu na kolena a rychle přistát, abych byl dole dřív než vlečná a mohlo se jít rychle znova. Po ohlédnutí se kde mám přípoj zjišťuji, že vlečná dál nabírá výšku. Jirka mi prý po nastoupání do 500 metrů kynul, abych se vypnul.

    Když ale necítil škubnutí, pokračoval ještě o dalších 100 metrů výš. Prý "že je slabá termika, tak aby to byla tutovka".

 Radek Dykast

    Po příletu nad konec dráhy Milovického letiště se opadání zmenšilo na 0.2 až 0.3 metru a v tom okamžiku jsem si vzpomněl na vyprávění jednoho místního staršího pilota, jak on se se svým ultralajtem vždycky večer dlouhé hodiny vozí s vypnutým motorem nad vesnicí asi 2 kilometry východně od konce dráhy. Ve 170 metrech nad vesnicí vídím, jak se dole notně ohýbají stromy, tak vybírám místo k přistání raději vedle vesnice, protože za vesnicí by to asi nebylo zdrávo. Přesto ale, vzhledem k bouchancům s již pro jistotu rozepnutým buleťákem, se ještě protahuji nad vesnici. A ejhle, pilot "vypravěč" měl pravdu. Po nalétnutí nepříliš jistého stoupání 0.3 až 0.5m/s zapínám znovu zip buleťáku a balónuji k vytouženému Nymburku, jehož okraj míjím ve 250 metrech. Už jenom v lepší nule se mi podaří přetočit přes Nymburské letiště, kde právě vystrčili a zase zastrčili ultralajta a pokračuji v balónování na Přední Lhotu 2km JZ od Poděbrad, kde mám vyhlídnuto dobré zázemí a to ve formě benzínky, vesnice a rovného pole.

    Před začátkem vykracovacího manévru ve 100 metrech a po asi 15ti kilometrech plazení se po zemi, jako by mi něco nebo někdo našeptával - "leť dál, jde přece o kilometry". Tak jo, říkám si a vyhlížím si už ne tak skvostně vypadající přistání asi 2km vpředu. Vítr je tak silný, že se mi stromy klanějí a na trávě se vytvářejí vlny jak na moři. Při příletu na okraj dosti rozsáhlého lesa mě v 70ti metrech přivítá nepřiměřená rána bujarého půlmetru, v jehož druhé polovině otáčky následuje krátký stav beztíže a následně volný pád po křídle asi do třiceti metrů. Po skoro měsíční letové absenci, dnešních třech a půl hodinách ve vzduchu a nějakých dvou hodinách na přeletu toho mám tak akorát a nasazuji na finále, využívajíc celé šířky speedbaru.

    Po pár sekundách spíše padavého než klouzavého letu přelétávám konec bramborového pole ve výšce asi 1 metr nad zemí a chtě nechtě se blížím k asi půl metru vysoké mezi, která však ve více než desetimetrovém větru vykonala své. Křídlo náhle v levém náklonu, já přilepen na pravé trapézce, ale všechna snaha marná. Na poslední chvíli zahazuji křídlo a choulím se do klubíčka.

    Co se dělo v dalších několika sekundách si nepamatuji. Když po chvíli konečně otevřu oči, hledím vzhůru na rozpadající se a plynoucí zbytky obláčků na nebi a na doznívající vario na trapézce nade mnou. Od startu uplynuly 3 hodiny a 10 minut.

    Po vyproštění se z postroje zjišťuji, že se válím asi 5 metrů zpět v bramborovém poli. Musím dát za pravdu Lubinovi, který má bohaté zkušenosti s touto letovou nebo spíše neletovou polohou "želva", že není na bezstožáru nijak pohodlná. Při pohledu na křídlo na zádech s uťatou trapézkou mi lehký úsměv na rtech vykouzlí vzpomínka na jednoho známého, který nám kdysi pomáhal lisovat jedny z prvních profilovaných trapézek. Několikrát mi říkal: "Radku, stejně jednou spadneš do brambor". A věštba či kletba se vyplnila.

    A tak po dvou letech a 131 vcelku úspěšných přistání, včetně divokého přistávání ve Francii na Mistrovství ČR, kde byl cíl zvolen na tak nešťastném místě, že se přistávalo ve větru o síle 12m/s za 15ti metrovými stromy a kde bylo uděláno několik trapézek, dvě náběžky a poničen Borisův kluzák včetně jeho vlastního obličeje, si musím konečně i já přičíst trestný bod za trapézku.

    Vítr během pár minut polevil a mohlo následovat otočení a balení jinak nepoškozeného kluzáku. Další úsměv na rtech mi vykouzlilo až zapnutí GPS, do kterého vkládám již ohřáté a samozřejmě nenabité baterie a na displeji se objevuje Raná 101km. Výkon nijak zvláštní, to někteří padáčkáři nás letos lehce válcují, ale jako podvečerní záfuk vcelku příjemná záležitost.

    Tak zas někdy večer a narychlo ...


 Návrat na domovskou stránku