Hořovice mají takovou zvláštní polohu. Nacházejí se mezi hřebínkem kopců, táhnoucím se od Berouna přes Točník až téměř k Plzni a hřebeny Brd na jihu. Cirkulace vzduchu při termickém dni je tedy taková, že stoupavé proudy jsou nejvíce nad těmito hřebeny, zatímco v plochém údolí mezi nimi bývá termická hluchota. Ne však úplně vždycky.

    Na hořovické letiště jezdím provozovat svoje paraglidingové kursy a ty se zde dělají přímo skvěle. Se šéfem letiště kolegou Ebrem se známe z doby před deseti lety, kdy jsme se setkávali na Rané; dnes už se můj známý paraglidingu nevěnuje, ale létá právě v Hořovicích s ultralajtem a také skáče jako parašutista. Vždycky se za námi přijede podívat, když dorazíme na asfaltovou pojížděčku, táhnoucí se paralelně s dlouhou runwayí bývalého vojenského letiště, kde jezdíme s odvijákem a vlekáme kursíky.

    V polovině letošního května jsem měl ve výcviku skupinu amerických pastorů a už měli téměř všechno odlétané. Byl krásný slunečný den se slabým východním větrem a od časného rána jsme stříleli jeden start za druhým, takže před polednem byl každý z nich ve vzduchu aspoň třikrát.

    Vítr zesiloval a nad hlavami se začaly tvořit až teď ostře vyjádřené kumuly, které se brzy zformovaly do krásných květáků. Byly narovnané do velmi dlouhých řad, kumulostrád, přesně po větru a přesně nad hřebeny. Vítr už byl pomalu protivně silný, jistě dobrých 8m/s a s termikou přicházely i nárazy. V takových podmínkách samozřejmě žáci létat nemohli a ve mně zůstávalo "staré myšlení" z kopců, kdy bych se určitě bál přefouknutí a závětří. Na letiště za námi přijel Martin Chvojka, jemuž podle jeho pradávnému pozdravu říkáme Čaukin. Jeho táta, Starej Čaukin, nám ochotně jezdí se Šikecovým odvijákem a teď přišel s tím, že nás vyvleká v tomhle duňáku řádně vysoko, abychom mohli s Martinem odpálit na přelet. Dal jsem americkým kursíkům volno na modlitby (dostali za úkol poprosit tam nahoře, abychom úspěšně dolétli a kupodivu se jim to podařilo) a začali si chystat přeletové potřebnosti. Jelikož jsem loni ČPP vynechal kvůli množství práce, skoro jsem nevěděl, co mám všechno dělat. Vypsal jsem si protokol a s Čaukinem jsme se dohodli, že zkusíme dát cílák do Stříbra, 65km vzdáleného městečka nedaleko před německými hranicemi. Upozornil jsem Martina, že budeme muset obletět Plzeň kvůli tamnímu CTR, to však je pouze do 1500 m nad mořem a jak se později ukázalo, mohli jsme směle přebrousit celou Plzeň, protože problémy s malou výškou jsme skutečně neměli.

    Potom jsem prošátrával batoh mého nejmilejšího Fevera, mojí lásky a nejdražšího člověka na světě, jenž mě spolehlivě nosí ve výšinách, občas si spolu zatančíme, když zahrají skočnou, ale jinak "jsme tým…". Batoh jsem prohledával proto, abych v něm našel foťák. To se mi však nepodařilo, ostatně jako častokrát předtím. Skoro vždycky, když chci někam letět, mi něco chybí, takže musím zajet koupit foťák, film, baterie, mapu, sluneční brýle, rukavice, atd. Mám toho doma už slušnou hromadu, avšak v padáku to vždycky nějakým záhadným způsobem chybí. Ale začínám si zvykat, že se něčím zabývám a za pět minut už o tom nevím (vy, kdož mě žádáte o poslání časopisu a já vám to okamžitě slíbím, víte své).

    Takže jsem i dnes musel zajet do Hořovic a koupit foťák, film, baterky a několik dalších nezbytností pro přelet. Čaukin už byl připraven k letu a právě když jsem zběsile projížděl ulicemi městečka, zahlédl jsem jej stoupat nad nedalekým letištěm na laně odvijáku pod obrovský kumul. Oblak se mi zdál poněkud rozpadající se, ale třeba se Čaukin chytí, říkal jsem si. Našel jsem obchod, koupil laciný foťák a film a honem honem ujížděl zpátky na letiště. Jéje, Čaukin stál opět na ploše a netrpělivě čekal na vracející se auto s odvijákem.

    "Proč jsi neodletěl? Takovej nádhernej kumulík?!" škádlil jsem ho.

    "Tý vole, kde se ten starej fláká, ať už přijede a honem znova!!!" pravil Martin nervózně a také já se rychle připravil k letu. Během dvou vteřin jsem si přečetl návod k použití fotoaparátu, zasunul film, nafotil protokol a honem do postroje a padáku. Rozložil jsem si padák za Martina a vyčkával. Starej Čaukin přifrčel, pomalým obloukem projel kolem Martina, ten si sáhl do kufru pro lano a než "starej" poodjel, připnul se k němu. O minutu později už stoupal na svém žlutém Feveru k čisté obloze. Američani, kteří si krátili čas mezi podívanou házením šišatého míče, teď ustali a sledovali Martina. Ten se nahoře vypnul, otočil po větru a asi ve 300m nad zemí začal kroužit. Po chvíli nastoupal asi do kilometrové výšky a nasadil na kurs směrem na Stříbro. To už se přiblížil "starej" se smotaným lanem a letmo jsem se k němu připnul. A tak za další minutku jsem byl vlekán, abych se vypnul asi 400m nad zemí a bezprostředně potom se zase vrátil na zem v klesáku 4,5m/s. Ach jo, tak znova. Američani se na mě opovržlivě dívali a patrně mě přestali uznávat za svého instruktora.

    Druhý vzlet probíhal už odlišně. Přibližně v polovině stoupající dráhy se mi začal vrchlík cukat, jakoby chtěl stoupat a lano odvijáku mu v tom bránilo. Musel jsem krotit jeho nervozitu, ale nejraději bych se byl hned odpojil a začal kroužit. Netrpělivě jsem sledoval Čaukinovo auto, jak se blíží ke konci dráhy. Tak snad už konečně zastaví! Ale kdepak. Ve snaze dopřát mi co největší výšku mě táhl ještě kus za dráhu a zastavila ho až škarpa u příčné silnice. Hned po odpojení jsem začal stoupat v metrovém stoupáku. Vítr mě snášel za letiště směrem k hřebeni, táhnoucím se severozápadně od letiště. Nakrátko jsem stoupání ztratil, no ovšem, vždyť jsem neletěl klasický přelet, už ani nepamatuji. Musel jsem si chvíli zvykat. Hledal jsem unikající stoupák, ale nacházel jsem už jen jeho paběrky. Měl jsem výšku 1000m nad letištěm.



    Raději jsem zamířil nad bohatě zalesněný hřeben mezi Žebrákem a Zbirohem, nad nímž byly kumuly jako z učebnice. Díky silnému větru jsem tam byl za dvě minutky a tam jsem nalétl krásný čtyřmetřík. Rychle jsem se blížil k základnám kumulů, které byly nade mnou v nadmořské výšce okolo 2000m. Není to sice mnoho, ale tentokrát to bylo úplně jedno, protože jsem nasadil kurs na západ podle GPS a bez jediného zatočení letěl rychle po trati až na úroveň vršku Brno, na němž je telekomunikační vysílač, vzdálený od hořovického letiště 16km. Rozlehlé lesy kolem tohoto kopce jsou převážně borové, terén členitý a struktura lesní plochy je taková, že jsou zde různé paseky a světliny, obdélníky vykáceného a znovu vysázeného lesa, tedy malých boroviček, v nichž se rodí termika. Doletěl jsem, již s menší výškou, nad tento lesní aglomerát a stoupák tady byl. Padák nejprve párkrát nervózně nadskočil a zase poklesl, ale potom jsem dost znenadání nalétl šestimetrové stoupání. Bylo úzké, ale dalo se i s rychlým Feverem ustředit. Základny jakoby mi padaly na hlavu. S úžasem jsem pozoroval, jak se k nim rychle blížím. Zanechal jsem kroužení řádných 300m pod základnou, jenže šestimetrové stoupání bylo najednou všude a k okrajům oblaku daleko. Za pár vteřin už jsem letěl mezi cáry kumulů.