Letošní rok mi zatím v lítání vycházel skoro neuvěřitelně. Během jara se mi podařilo šestkrát za sebou plný očekávání vyjet s vidinou dlouhého přeletu a z různých důvodů ani nerozbalit padák (porucha navijáku, "variábl" s nárazy kolem 15m/s, bouřka apod.). O to více pak člověk trpí, když střešním oknem nad hlavou pozoruje nádherné kumuly a mezi každým pracovním telefonátem dostává od kamarádů SMS s uletěnými výkony.
28. července jsem se rozhodl, že už je nejvyšší čas učinit tomu konec. Vzhledem k předpovědi jsme se s Jazz Teamem vydali brzy po ránu z Prahy, takže se nám podařilo vyjet už v 11 hodin lanovkou na Černou horu. Na startu to vypadalo opravdu nadějně. Ve výšce šel sice slabounký sever, ale fléry už v 11 hodin spolehlivě povlávaly směrem ke kopci. Kumuly sice nebyly extra vysoko, ale vypadaly, že by jich mohlo být tak akorát.
Zatímco jsme se pomalu připravovali na let, na start postupně přicházely další a další známé tváře. Jak to tak bývá, všichni samozřejmě vymýšleli minimálně stobodové tratě. Já jsem řešil dilema, zdali zvolit "jistotu", tedy Lysou horu s návratem, nebo "pořádnou trať", tedy hrabačovský trojúhelník, na němž se mi letos již jednou podařilo vyhnít v polovině posledního ramene. Nakonec jsem se rozhodl pro kompromis a napsal trať Hoffmannky - Čerťák, která je sice delší, ale zase vede skoro celou cestu po pěkném a termicky zajímavém hřebeni.
Přibližně ve čtvrt na jednu do toho šel Kamil Šolc. Po chvíli se nám objevil v zorném poli nad startem a bylo jasné, že není důvod na něco čekat. Vzápětí startoval Pavel Iker a hned po něm i já. Prakticky hned po startu jsem naletěl do stoupáku a ve 2 - 3 m/s jsem se v klidu šplhal k základně v necelých 2200m. S touto výškou bylo opravdu hračkou doklouzat nad startovní bod a odfotit.
I další průběh dával hodně nadějí na pěkný let. Ještě na cestě zpět před start jsem naletěl pěkné 3-4m/s, takže za chvíli jsem byl zpátky pod základnou a vydal se dál na trasu. Vzhledem k tomu, že oblast kolem Liščí hory byla celá ve stínu, rozhodl jsem se letět po předním hřebeni, který byl výborně nasvícený. Kousek přede mnou letěl Honza Škrabálek na Certusu a když mě viděl, rozhodl se na mě kolegiálně počkat ve slabém stoupáku. Vydal jsem se k němu, ale bohužel se jednalo o opravdu slabý stoupák. Asi 15 minut jsme se plácali pořád skoro ve stejné výšce a mně pomalu začala docházet trpělivost. Někde nad chalupou "Na rozcestí" bojovali zhruba ve výšce hřebene Kamil a Pavel a do těch míst již také chvíli pěkně svítilo. Takže jsem opustil svou nulu a pustil to směrem k nim s úvahou, že stoupák se tam musí každou chvíli utrhnout. Už minutu poté jsem toho litoval. Ve čtyřmetrovém klesáku celý hřeben přede mnou strašně rychle rostl a mně bylo jasné, že tam doletím někde na úrovni korun stromů. Honza Škrabálek se mezi tím na původním místě konečně začal zvedat a poté se vydal dál a naopak Pavel se propadal níž a níž, až nakonec přistál na pasece pod hřebenem. Zkrátka, získal jsem spoustu optimismu. Doletěl jsem ke hřebeni pár desítek metrů pod Kamilem a společně jsme bojovali v turbulentních bublinách těsně nad stromy. Kamil se nakonec díky trochu větší výšce chytil do stoupáku, který šel ze severní strany, já jsem strávil ještě asi deset minut úporným bojem o každý metr výšky. Než jsem se konečně dočkal spásného stoupáku, přeletěla mi ve výšce nad hlavou skupina lidí, co startovali nejméně půl hodiny po mně.
Když se výtah konečně dostavil, vůbec mi nevadilo, že není rychlejší než 1m/s. Nakonec se mi přece jen podařilo dostat se znovu pod základnu a vydal jsem se pod další kumul, který byl přibližně nad horní stanicí lanovky ve Svatém Petru. Přeskok přes údolí Labe byl s maximálním klesáním kolem 2m/s perfektní a základnu jsem znovu dobral nad Mísečkami. Tady jsem se vzhledem k zastíněnému hřebeni znovu rozhodl pustit to více dopředu a znovu se mi to nevyplatilo. S ubývající výškou a stále bez stoupáku jsem se nakonec před Lysou horou nalepil zpět k hřebeni a postupně klouzal podél svahu zpátky, níž a níž do Kotle. Zatímco jsem dole řešil zásadní problém, kam přistát v úzkém zalesněném údolí, přeletěla mi nad hlavou skupinka padáků na klaplých uších, které naopak řešily problém, jak nevletět do základny.
|
Když vário konečně píplo, začal jsem opatrně osmičkovat a po chvíli se mi podařilo ustředit se do sice slabého, ale přece jen stoupání. Jak jsem se začal vynořovat z hlubokého údolí, zaujal jsem turisty na silnici na Zlaté návrší, od kterých jsem kroužil skutečně jen pár metrů daleko. Stoupák mi postupně zesílil aspoň na 2m/s, takže jsem znovu plný optimismu zamával davu na silnici a zase se dostal do rozumné výšky. Nad Lysou horu jsem se dostal po dvou a půl hodinách letu v době, kdy lidi, kteří měli Lysou jako otočňák, nasazovali na dokluz do cíle. Bylo mi jasné, že tímhle tempem bych se zpět na Černou dostal kolem někdy osmé večer.
Můj let od Lysé hory dál však naštěstí získal úplně jiný průběh. Stoupáky sice nadále nebyly nijak silné, ale dařilo se mi najít vždy dobrou stopu, takže jsem se více méně pod základnami dostal nad Čertovu horu za půl hodiny. Po odfocení jsem musel několikrát klapat uši a na plném speedu jsem si hodně vylepšoval traťovou rychlost.
Na startu na Lysé byly ještě stále rozložené padáky, které jsem viděl již cestou na otočňák, tak jsem jim zakroužil nad hlavami, aby viděli, že tam je stoupák a znovu dobral základnu. V 1600m nad Mísečkami znovu 1m/s do základny a vydal jsem se na přeskok údolí přes Labskou přehradu. Nad protějším svahem se zrovna závratnou rychlostí zvedal větroň pod velikým mrakem, takže jsem šel celkem najisto. Ovšem vzhledem k tomu, že na plném speedu jsem měl přes celé údolí opadání asi tak 0.5m/s, přilétám pod mrak s výškou necelých 1900 m. Větroň krouží kousek napravo a pode mnou a stoupá opravdu rychle. Udělám jednu otočku na okraji stoupáku, ale vzhledem k velikosti mraku se raději pouštím dál. V přímém letu se mi podařilo ještě nastoupat až do 2100m a když jsem se ohlédl, zrovna jsem viděl, jak pilot s větroněm mizí v základně.
Namířil jsem pod právě vznikající chmurku nad planinou kolem chalupy Na rozcestí. Po hodině a půl letu, kdy jsem málem zapomněl, že existují klesáky, mě bučení vária pořádně znervózňovalo. Naštěstí jsem si ale vytipoval správné místo. Vário na chvíli ztichlo, padák se najednou vydal dopředu a já naletěl do stoupáku, který chvílemi přesahoval i 7m/s. Za méně než tři minuty jsem byl znovu pod základnou a na velkých uších a plném speedu se snažil uletět z rozsáhlé oblasti stoupání.
Nyní jsem měl cíl v podstatě na dokluz, GPS ukazovalo 7.5 km a převýšení do cíle jsem měl skoro 1600m. Bál jsem se, abych to na poslední chvíli neutavil a neskončil na dohled od cíle, tak jsem se rozhodl vydat trochu doprava od trasy pod velký mrak, pod nímž kroužily dva větroně. Tam jsem točil v nule asi deset minut a pozoroval jak padáky a rogalla startující z Černé hory postupně klesají pod kopec. V momentě, kdy se dva z nich začaly zvedat z údolí zrovna nad mým cílovým bodem, zalehl jsem do sedačky a pustil to na dokluz. Před horami teď foukal celkem citelný východ, takže jsem počítal s tím, že v údolí může ve směru od lanovky ještě zesilovat. Podařilo se mi však ještě přitočit asi 100m ve slabém stoupání, takže i v protivětru a skoro čtyřmetrovém klesáku to vyšlo bezpečně na odfocení cíle.
Na louku vedle Hoffmannovy boudy jsem přistál po 4 hodinách a 20 minutách od okamžiku startu jak do peřin a po zabalení padáku to bylo na svlažení žíznivého krku jen pár kroků.
|