Tak si to zase jednou svištím po dálnici na naši "základnu" na N.S. a přemýšlím, kam to dnes pustím. Charlie se někde potuluje po horách a otravuje SMSkama co a jak. Na ploše jsem okolo jedné a obloha je jakási divná. Přemýšlíme o cílovém letu na Vyškov, ale pro jistotu telefonuji na věž a dostáváme povolení k průletu náměšťským TMA.



    Okolo druhé se konečně hned po odpojení chytá Artur a začíná nabírat výšku ve slušném stoupáku. Přijíždí auto s lanem a hned se připínám. Během tahu je cítit, že klídek ve vzduchu není. Po odpojení a odfocení startovního bodu se chytám v nevýrazném stoupáku, který o co nevýraznější co do vertikální rychlosti, o to výraznější co do střihů. No jízda na horské dráze. Ve výšce 500 metrů se však vzduch uklidňuje a já stoupám ustáleným čtyřmetrem až pod základnu ve dvou tisícovkách. Během kroužení sleduji Artura, jak se mu daří a zjišťuji, že plánovaný Vyškov díky větru neprojde. Vydávám se směr východ a na třetinu šlapáku během chvíle dojíždím Artura. Točíme spolu v dalším komíně teplejšího vzduchu a pokřikujeme na sebe, kam poletíme. Nakonec vyhrává Pálava a my vyrážíme.



    Jsem o něco rychlejší a tak blondýnovi ulétávám. Ten se na chvilku zastavil a začal opět stoupat. Letím stylem Šikec, a tak výšku utrácím a náladu neztrácím. Když však vidím Arturového Bolida o patnáct stovek výš, začínám si nadávat. Naštěstí jsem se rozhodl správně ve výběru místa pro nouzové zachycení a začínám dalším čtyřmetrem Artura dojíždět. Náskok, jaký si udělal díky mé nerozvážnosti, stahuji na šlapáku velice rychle a potom už se spolu ocitáme pod základnou na severní straně novomlýnských nádrží a vydáváme se směr Hustopeče. Opět výška ubývá a Hustopeče se jeví jako místo přistání.

     Nebylo však všem stoupákům toho dne konec a v pět hodin máme opět nadmořskou výšku okolo 2200 metrů. Dále už jenom balónujeme po větru směr Břeclav.



    Cestou přelétáváme rodné vísky našich kamarádů jako jsou Rakvice a Podivín. Nad břeclavským letištěm se chytáme v posledním stoupáku dne a během točení koukáme, jak pod námi přistává větroň. Výška už není valná, ale stačí na nafocení břeclavského nádraží a neplánovaný dokluz do Lanžhota, kde je kromě malé výšky k mé nelibosti i nedostatek volných políček na filmu v mém foťáku. Vyšlo to akorát.





    Po přistání panuje výborná nálada, kterou nám nezkazí ani vlak odjevší nám přímo před nosem. V klidu usedáme do hospůdky a čekáme na kamaráda Kosa a jeho svozový vůz. Druhý den jsem si v nepozornosti otevřel foťák s nepřetočeným filmem. Katastrofa však nebyla tak velká a záloha na Arturově filmu je v pořádku.