Je poledne 21. června a na obloze je vidět, že to tam musí být. Spěchám na Javorník a rychle se připravuju ke startu. Je 15 hodin a Vitamín prý startoval už před dvěma hodinami. Fouká severní vítr kolem 5m/s a jdu do toho. Hned po startu vytáčím stoupání až do základny, která je dnes ale ve výšce jenom 1700 metrů.



    Protože předpokládám ve výšce severovýchodní proudění, pouštím to za kopec směrem na Vidče. Fouká ale spíše sever, takže u Vidče dotáčím další základnu a měním kurz směrem na přehradu Karolinka.



    U Karolinky nastává velké dilema. Letět dál na Slovensko přes hory a rozsáhlé lesy i při tak nízkých základnách nebo ne? Touha po bodech vítězí, dotáčím znovu základnu a pokračuju směrem na Slovensko. Stoupáky dnes nejsou nijak silné, ale jejich šířka je neuvěřitelně velká. Svědčí o tom i fakt, že Vitamín, jak se později dozvídám, doletěl s úplně vybitými baterkami ve váriu až do Vsetína.

    Po cestě beru každou i slabou bublinku, jenom abych si udržel dostatečnou výšku nad zalesněným pohořím a nemusel přistávat někde v lesích. Základny se naštěstí postupně zvedají až na 2100 metrů, takže po nějaké době se konečně blížím k Váhu.



    Míjím Púchov a za městem dotáčím dokonce 2200 metrů. Pouštím se dál k jihu, ale dlouho nemůžu najít žádné stoupání. Blíží se 18. hodina, takže nad vesnicí Horný Moštenec raději otáčím a vracím se směrem k Povážské Bystrici.




    Na jejím severním okraji přistávám po třech hodinách letu a balím padák. Po 5 minutách stopování už se vezu do Púchova a za dalších 10 minut už sedím ve vlaku do Valašského Meziříčí, kam mně Kondoři svezli z Javorníku moje auto. Díky nim jsem i z takového konce světa brzy zpátky v Ostravě.