"Život musí mít smysl, máš-li být skutečně štastný. Má létání smysl ?"

    Je neděle 30.6.2002 dopoledne a ve stejné chvíli, jak odvracím svůj pohled od okna, za nímž se na blankytně modré obloze pavučinově protkané cirry nesměle objevují pro náš lítací život tak zbožňované bílé chomáče začínající termiky, tak si vyměňuji pohled se svojí přítelkyní Petrou. Nemusím nic říkat, ví že bych při obloze poseté kumuly nebyl zábavný společník na dnes naplánovaném výletu na Pernštejn a sama navrhuje na společný pozemní výlet příští prodloužený víkend. Snad nám vyjde počasí …

    Ve 12:45 již stojím plně připraven a připnut k lanu na práškařské ploše kousíček od dálnice, na jejíž druhé straně se nachází vesnice Jabloňov u Velkého Meziříčí. Nad našimi hlavami se tvoří roztrhané obláčky, šinoucí se pomalu SV směrem a signalizují nesourodou a rozbitou termiku. Zato zhruba 20km severněji jsou k vidění nádherně tvarované mraky a já si nechtěně pokládám tu proklatou otázku plachtařů - že bychom dnes opět byli ve správný čas na špatném místě? Čas startu na navijáku se nevybírá, vyčkávání na projevy termiky se tu nepraktikuje - všichni chtějí letět. Prostě máš po odepnutí 200 metrů výšky a nějakou tu chviličku na uchycení, tak ukaž, co umíš. Na svém modrém Bolidu právě přistál Roman Vaněk a z jeho sotva minutového letu nic neukazovalo na projevy termiky a situace zavání kolotočem. "OK, napínej!" O dvě minuty později točím rozbitý třímetr společně se dvěma poštolkami a ve vysílačce slyším nepublikovatelné výroky. Chceš-li se z navijáku brzy chytnout v nevýrazných podmínkách, musíš mít trošku toho štěstí a já ho díky nevím jakému dobrému skutku v tuto chvíli měl.

    První vyhrání z kapsy vyhání a po ukázkovém startovním stoupáku se snažím držet v hladině 1500m n.m. seč to jde. Po hodině letu jsem teprve na dvacátém kilometru a pomalu se blížím ke slíbenému hradu Pernštejn.



    Po mé levici při dobírání pod rozškubanými chmurkami si prosím všimněte usazovací nádrže uranových dolů u Dolní Rožínky a děti pozor, v tomhle rybníku se v létě nekoupe!



    Po prohlídce Pernštejnu se podmínky konečně výrazně zlepšují, ocitáme se pod základnou ve velmi solidních 2300m n.m. a začíná tak další část letecké vyhlídky po Vysočině - tentokrát po levici vidíme Vírskou přehradu a po menší ztrátě výšky u Olešnice po pravici Křetínku u Letovic, dohlednost jak sami vidíte je úžasná. Máme 14:30 a jsme zhruba na 40. kilometru. Prosím nesahejte nám na exponáty a neklouzejte rychle nebo upadnete.



    Další mrak dotáčím nad Moravskou Chrastovou a stoupák tady není žádný zbabělec, docela divoce lomcuje s mým Avaxem a vytahuje si mě až pěti metry za sekundu. I když se vlastně zas tak nepochlapil - když mi utekl, tak do základny ještě něco zbývalo. Kolem 15. hodiny řeším první a vlastně jedinou vážnější krizi celého letu, kdy se zhruba třemi sty metry nad zemí honím rozbitou termiku u Křenova kousek před Moravskou Třebovou (jak by řekla Martina Černá "houpal se tam jak bimbásek"), ale regulérní výtah až pod mrak ustřeďuji na nasluněném svahu právě před Třebovou.

    Sbíral, nebo vlastně houpal jsem se 30 minut a posunul se pouze o 7km. Další sled událností byl už úplně o něčem jiném, posledních 20km do Mohelnice jsem prolétl rovným letem pod kumulostrádou (kecám, udělal jsem dvě otočky v pětimetru) a 10 minut před 16. hodinou jsem měl cíl, totiž železniční stanici v kapse.



    Co s načatým večerem, blesklo mi hlavou, kumuly nejenže vypadaly, ale i fungovaly tak, jak jsem o tom po večerech čítával a od zkušenějších flígrů slýchával. Ve vysílačce se co chvíli ozývali kluci z Jeseníků a lákali mě na pivo do Loučné pod Mravenečníkem. Nebylo co řešit, a tak jsem v 16:30 prolétnul ve 2000m n.m. kolem Kamenného vrchu nad šumperským letištěm směr Loučná, ale vítr směrem do hor začal dost nepříjemně zesilovat, GPS postupně ukazovalo z příjemných 50-55 km/h až na 70km/h. Z odpovědi na dotaz, jestli v údolí pod Mravenečníkem trochu nefoukinká, jsem pochopil, že asi ano. ("Je to tady docela brutus, chvilku duní 12m, pak bezvetří, zanedlouho 4m do zad a tak se to opakuje".) Neměl jsem zrovna náladu zápasit s údolkou, a tak jsem se rozhodl vrátit proti větru zpět do Šumperku a přistát po necelých 4 hodinách letu na letišti. A jak to tak bývá, po dlouhém přeletu proběhlo pár piv s Kubrťákama a kulturní vložka ve formě noční cesty vlakem zpět do Brna.



    Po stáhnutí dat z GPS jsem na přímou vzdálenost od startu po nejdále dosažený bod ve Vikýřovicích ulétnul 100,6km (teda vědět, že to bude takhle o prsa, tak si ještě kus popoletím) a přes cílák v Mohelnici něco přes 103km.



    Nápověda publika ve vysílačce letět z Mohelnice přímo do Jeseníků k Tygrovi na pivo sice nezněla špatně, ale varianta podletět je směrem na Bruntál byla určitě správnější a nemuselo zůstat u téměř přesné stovky. Ale kdyby měla babka koule, nemusel by být dědek. Krásný a vydařený den, cíl v Mohelnici na 80km trasy navíc dolétl nějakou dobu po mně i Pavel Dohnálek, podmínky byly opravdu velmi kvalitní a výhledy okouzlující. Tedy, má letání smysl ?