Byl pátek 22.4.2005 a měl jsem před sebou perný den, účast na svatbě (kam se mi nechtělo) a večer mě čekal večírek s přáteli lítači, taková pozdní oslava mých narozenin (také Marwinových, Tomáše Harabiše a svátku Jirky Večerka), předpařba k otvírání nebe na Dřevaři v Kunčicích (na kterou jsem se tedy těšil). Když jsem ráno vstal a rozhrnul žaluzie bylo všechno jinak. Svatbu jsem odpískal (omlouvám se tímto příbuzným), zařídil vše nutné a hurá na kopec.



    Na Velkém Javorníku bylo již docela husto a startovačka připomínala spíš ranvej mezinárodního letiště. Chvíli trvalo, než jsem se dostal na řadu a do vzduchu (původní plán byl tak do půl druhé), takže ve dvě jsem konečně byl ve vzduchu a díval se po těch šťastných, co to stihli přede mnou a byli již hodně vysoko. Byla bezoblačná termika a vítr nahoře celkem svižný. První stoupák, který jsem našel, byl slabý a hodně snášený za kopec, tak jsem se za chvíli vracel zase před kopec a hledal něco lepšího. Ve chvíli, kdy jsem si pomyslel něco o vyhnití, když jsem se sotva doplazil před kopec, tak jsem chytil znovu slabou půlku, kterou bych normálně ignoroval, ale moje výška byla psí, tak jsem to zkusil otočit. No a znáte to, z půlky byla jednička z jedničky dvojka, dotáčel jsem kilák nad start v pěkném šestkovém stoupáku a bylo jasné, že někam poletím. Bylo mi jedno kam, prostě to pustím někam po větru a zkusím nějaký ten drobný přelet.



    Šlápl jsem do speedu a fičel směrem na Rožnov. Rožnov jsem přeletěl ve značné výšce a před sebou jsem uviděl další tři padáčky. Dohnal jsem je až před Karlovicemi a zjistil jsem, že ty kluky znám, byl to Zdeněk Trčka, Ivo Prantl a Kuba Jalůvka. Ještě než jsem doletěl, Zdeňka a Ivoše, letěl jsem chvíli nedaleko od Kuby, ale ten pak zvolil jinou stopu, a tak za Karlovicemi jsme byli už jenom tři. Musím přiznat, že jsem již ztrácel pojem o tom, kde jsem, ale došlo mi, že ta velká modrá čára bude asi Váh. Takže gratulace, poprvé na Slovensku a taky první ilegální překročení hranic.



    Na hledání celnice vážně nebyl čas, jak jsme se později shodli, místy to byl brutál. Můj Intox předváděl všechny vlastnosti kategorie DHV2 a ty troje krizovky a nácvik akrobacie mi přišel vhod. A to už nemluvím o Ivovi s jeho Magusem. Zdeněk si taky přišel na své s Trendem III, jednu chvíli jsem si myslel, že se Zdeněk propadá někam hluboko dolů, ale brutální řev varia mě ujistil, že jsem to já, kdo vystřelil nahoru a jenom jsem zaslechl Zdeňka jak křičí: "Toč to!" Během chvíle jsem byl tam, kam až to dalo… 2765 nad mořem a během další chvíle tam byl i Zdeněk. Ivo byl v tu chvíli hluboko pod námi a kus od nás, a tak jsem doufal, že se chytí.

    Ivo nezklamal a za chvíli nás dohnal, a pak už to šlo jako na drátkách, dotočit stoupák, šup do speedu, přeskočit klesák, údolí, zase stoupák - no prostě paráda. Kdybych tak alespoň věděl, kde asi jsme. Sluníčko už bylo nízko, termika slabší a před námi další hodně široké údolí. Uprostřed údolí ještě slabé a rozbité stoupáky a kousek před hranou dalších kopců jsem už vybíral místo na přistání. Vybral jsem si raději trochu větší městečko z důvodu návratu domů na úkor jednoho či dvou kilometrů uletěných navíc. Na přistání pěkně dunělo, tak jsem přistál snad na stejném místě, kde jsem se na přistání otočil.



    Stále jsem nevěděl, kde jsem a u cesty byl jen ukazatel jisté pojišťovny s názvem obce Bošany. Zdeněk s Ivošem přistáli kousek ode mne a v místní pizzerii jsme se sešli dřív, než mi donesli první pivo. Nejvíc mě samozřejmě zajímal údaj v Ivošově GPS (gde to proboha sme), tušil jsem, že to byl slušný úlet, ale 110km za tři a čtvrt hodiny překvapilo i mě. Nový osobák a hned přes sto, no prostě super. No a dál to už znáte, jedno pivo, druhé pivo, pizza, další pivo. No, ještě že moje žena Milena taky létá, jinak by cestu zpět s námi asi nevydržela a vyhodila nás z auta. V Bánovcích jsme ještě přibrali Jakuba a Sifóna a o půlnoci jsme byli na Dřevaři, kde byl večírek již v plném proudu a oslava měla další pádný důvod.



    Rád bych ještě jednou poděkoval Zdeňkovi Trčkovi a Ivoši Prantlovi za skvělý společný zážitek a tímto bych nás chtěl také všechny přihlásit do Moravského demižónu.