Je sobota 14. července a předpověď počasí je hodně podobná jako před rokem, kdy jsem si říkal, že to za moc stát nebude a z Kozákova se létaly mega-přelety, zatímco já jsem jel loďkou po Sázavě. Letos už takovou chybu nehodlám opakovat a tak k rozhodnutí, jestli vůbec pojedu lítat, musím přidat ještě jedno zásadní a to, kam pojedu lítat. V peněžence se mi skví permanentka na Kozákov a Černou Horu, kde jsme letos ještě vůbec nebyli a v hlavě myšlenka, že na jihozápadní směr jsem z Tábora, kde jsme byli letos už stokrát, ještě neletěl. Nakonec vítězí Všechov, i když na Kozákov bych se opravdu zase rád podíval. Míla mi dává avízo, že odviják bude přistaven o půl jedné. Cestou na obloze naskakují první kumuly a tak nechávám rozplynout úvahy o tom, jestli to dnes byl dobrý nápad.

    Na letiště přijíždíme první a Míla hlásí, že přijede až v jednu. To vědět, jedu na Kozákov. Postupně se schází celá parta kromě odvijáku. Několikrát přejedeme z jedné strany na druhou, protože fouká z obou stran a když se konečně usadíme na východní straně letiště, nekompromisně se chystám, abych ihned zabral pole position. Konečně přijíždí vlekátko a tak bez velkých průtahů startuji do čtyřmetrového stoupáku. Jednoho z nejlepších výtahů toho dne.

    Dotáčím skoro 1800 metrů a kloužu směrem na východ. Mraků kolem začíná povážlivě ubývat a já se ocitám skoro v bezoblačné díře a kolem dokola jsou přitom tak pěkné mraky. První a dnes rozhodně ne poslední krize přichází před Kamenem. Stoupák přichází na poslední chvíli a zvednutím z 300 metrů jsem zatím zachráněn. Všechny stoupáky ale nejsem schopný vytočit výš jak 1900 metrů. A základny jsou přitom o dobrých třista metrů výš. Aby má beznaděj byla ještě větší, prolétají mi nad hlavou větroně, které to dokážou.

    Další krize přichází před nádrží Želiv, ale všudypřítomné větroně mi ukazují, kde to chodí. Lehce nabyl, lehce pozbyl a už se plazím po zemi u Humpolce. Pod sebou dálnici a snáší to přímo do města. To je asi konečná. Když už propadám skepsi, začínají se pode mnou nápadně třepat stromy. A opravdu. Věř a stoupání se dostaví. I když ne moc přesvědčivě, tak přeci se začínám pomalu zvedat v úzkém stoupáku na půl otočky, přesně takovém, jakých jsem už dnes točil spousty. Ale za Humpolcem se něco změnilo. Dohnal jsem mraky. Konečně to snad začne zase připomínat let na padáku a ne neustále drama s otevřeným koncem pár set metrů nad zemí. Už se mi skoro daří dosáhnout základny, když v tom přilétá sedm větroňů a začíná točit kousek pode mnou. Uznávám jejich přesilu a raději se dávám na ústup. Před sebou mám Polnou a to už začíná být zajímavé. Zkouším telefonovat Petře a k mému údivu mám ve dvou tisících plný signál. "Jsem za Jihlavou, tak už asi vyjeď a já se zase ozvu." Dotáčím 2400 metrů a je to najednou mnohem veselejší pohled. Po pravé straně je vidět Velké Meziříčí a Křižanov a já jen odhaduji, jak jsem už daleko. Stovka už asi padla.

    Pohled na hodinky dává tušit, že sluníčko ztrácí svoji sílu a tak pomalu kloužu k Drahanské vrchovině. Na severu je krásně vidět Pernštejn, na východě Brněnská přehrada a přede mnou Tišnov. Vzpomínám, když jsme kdysi letěli z Medlánek z navijáku a já jsem přistál před Pernštejnem. A na všechny ty akce s brněnskou partičkou. Povážlivě ztrácím výšku a do Tišnova už to asi nedá. Záchrana přichází v podobě půlmetru a tak se alespoň posouvám k nějaké větší vesnici, kde předpokládám hospodu. Půlmetr ale zesiluje a tak v šest večer dotáčím 1700 metrů a pod nohama mám Tišnov.

    "Tak to vypadá spíš na Blansko," telefonuji Petře. Mezitím mi přichází několik SMS z dotazy: "Tak jaké to dnes bylo?" Ještě nevím, ale špatně už to asi nedopadne. Poslední stoupák dne dotáčím před Blanskem a pak už jen dlouhý dokluz do Jedovnice. Pokaždé je to super pocit, když víš, že jsi ten den vycucnul až do posledního stoupáčku. Hluboko pode mnou vidím větroň, jak se vrací do Medlánek, ale nezbývá mi než spekulovat, jestli se mu to povede.

    Dvě stě metrů nad zemí mi telefonuje Bílča. Je sedm večer a jeho dotaz zní logicky. "Tak kde jsi skončil?" ptá se. "Nemám čas, přistávám," stačím jen suše odvětit. Dalších sto výškových metrů ho musím přesvědčovat, že to je pravda a když pořád nevěří, omlouvám se mu, že už opravdu musím udělat zatáčku a zabrzdit.

    Balím padák a jdu do města. Cestou míjím na místním hřišti oslavu narozenin místního junáka a i když Petra jede seberychleji, stačím, než přijede, do sebe hodit nalačno dvě piva a pomalu vstřebávat události posledních šesti hodin. Trenér mě jistě pochválí a zase jednou půjde přihlásit něco do poháru. 160 kilometrů se nelítá každý den.

    "Ahoj Kuzmo, hádej kdo dnes přijde na večeři?" volám do Brna. Někdy se to tak semele. Velké díky patří Mílovi, že přijel, Petře, že přijela a Kuzmovým za after party.