Začátek letošní sezóny jsem víc než lítání točil spíš odvijákohodiny, tandemostarty a papíroprudění. Ale nenechte se mýlit, vůbec si nestěžuju, jen konstatuju. No třeba takové starty o půl páté odpoledne mě naučili, že termika funguje i na jaře déle, než se může zdát a přeletík v této době mi přijde velmi příjemný. Šanci získat rozhodující body do poháru to sice nepřináší, ale tím líp. Alespoň si člověk může v klidu vychutnává to, proč vlastně lítáme.
Po víkendovém a svátkovém polétání to vypadalo spíš na pracovní činnost. Protože jsem si vzpomněl, jak mě loni Charlie upozornil na to, že se dá dobře polétat v labilizujícím se počasí přicházející teplé fronty (loňské dostupy ke 3000 m n.m. na Vysočině a 100 km FAI trojúhelníky v Krkonoších), zaujala mě optimistická čtvrteční předpověd. Mírný vítr východních směrů nám dával šanci uletět pěkný přelet.
Pro start jsme si vybrali přírodní minipánev na termiku v podobě několika velkých hnědých polích v okolí vesnice, obklopených prstencem zalesněných kopečků. Už po příjezdu na místo po 11. hodině bylo vidět, že nám Termoska chystá poctivou porci stoupáků. Co pět až deset minut se v našem okolí loupali zdivočelí čertíci, což nás na jednu stranu povzbuzovalo k letu, ale obava ze startu doprovázeného zvířeným prachovým sloupcem nám dělala vrásky na čele.
První to odpálil Charlie a hned si to v nějakých 80 metrech pěkně vyžral. Dostal možnost předvést nám špičkovou pilotáž a cit pro ovládání svého XCčka. To přesvědčilo Janu o tom, že když nechce, tak prostě nemusí a lítání si nechala na jindy.
Já jsem se s hodinkami v ruce snažil ještě půl hodiny sledovat četnost a rozestupy větrných pulzů tak, abych startoval do bezpečného okamžiku. Vítr byl v pohodě, jen ti čertíci nevypadali kamarádsky. Tentokrát jsem neměl obavy o to, že stoupák nepotkám, spíš naopak. Start se povedl na jedničku a já se během chvíle dostal bez problémů do luxusní výšky 2000 metrů. Při stoupání jsem registroval, že to kolem 1500 metrů trochu koktalo v nějaké slabší inverzi, tak jsem si řekl, že si budu zavčas dobírat výšku tak, abych pod to nespadl.
Ale ouha, s půlkou šlapky to sice pěkně uhánělo, ale bohužel i se ztrátou výšky a pípání nikde. Už jsem to začal vidět na přistání po nějakém mrzkém 15. kilometru a myslel jsem na to, jak si dám do přezdívky "jednostoupákový pilot". Naštěstí se to nestalo a já se zvedl o něco výš a mohl tak poskočit na lepší místo mezi Štoky a Havličkovým Brodem. Tam mně došlo, že si musím vybírat takový směr, který povede nad hnědými poli. Po druhém větším zvednutí jsem si zhluboka oddechl a zároveň si zaliboval při představě, jak by to pěkně pelášilo, kdybych na každý zved uletěl 20 kilometrů.
|
U Haškovy Lipnice jeden takový byl, takže jsem měl dost času na to, najít si ten nejlepší kurz tak, abych minul Vlašimský trojúhelník, Sedlčanský kruh a v co nejlepším místě u Čechtic nabral dostatečnou výšku pro bezpečný přelet TSAčka. Šipku jsem si nastavil na Příbram a pousmál se nad údajem o vzdálenosti, která přesahovala 100 km. Cestou mi Termoska přál, takže jsem musel dokonce dávat uši, abych nevystoupal do TMA V. V tom místě jsem si všiml jediného plachtaře točícího o dobrých 200 metrů nade mnou. Až druhý den jsem zjistil, že trubka jsem byl já, protože mám na staré mapě spodní hranici FL65 místo FL75, čímž jsem se okradl o pěkných 300 metrů použitelné výšky.
V následujících chvílích jsem si zopakoval nepříjemnou bučatůru. Pode mnou jenom samá zelená a žlutá. Řepka nakonec taky zafungovala, ale díky malé výšce jsem si už nestihl prohlédnou zajímavou černou věž. Zato jsem mohl pokračovat dál se závazkem, že si ji prohlédnu a třeba i vyfotím někdy příště. Zapomněl jsem ještě dodat, že celou tu dobu jsem měl nad hlavou nádherné azuro, čímž sice nehrozilo vlétnutí do mraku, ale po nesmělých kumulech, naskakujících na okraji teplé fronty, jsem závistivě pokukoval celou cestu. Bohužel se objevovaly nad územím (ne)lítajícího nosorožce, což mi přišlo absurdní. Jako by tu termiku ke svému manévrování k něčemu potřebovali!?
Za Sedlčanama jsem si všiml, že i přes prohřátou vrstvu vidím v dálce na severu matičku Prahu a před sebou kličkující Vltavu s nádržemi Orlík a Slapy. Jednu chvíli jsem se rozhodoval letět dál na Hořovice, ale původní Příbram mi nakonec přišla sympatičtější a to i vzhledem k tomu, že mě její kurz dovedl tak daleko. Za ní jsem se ještě pokusil podletět Brdy (už se "těším", až nám ten prostor ještě zvětší kvůli radaru), ale i když jsem se dostal až na jižní hranu, nedostatek výšky a tím pádem i času mi nedovolil počkat si na pěkném místě na potřebný zved. Takže jsem to posadíl po 18. hodině na přepychovou louku za Věšínem. A jak už to tak po přistání bývá, do pěti minut přišel ukázkový poryv. Takový, že mě to při předvádění startu místnímu domorodci začalo zvedat. To ho logicky vedlo k otázce, jestli ještě někam poletím. Uklidnil jsem ho, že nikoli, nahlásil se Janě, která už byla na cestě ke mně a on mě na své zastaralé Jawě dovezl až k místní restauraci. Tam jsem při čekání zahnal ukrutný hlad výtečnou baštou a pivkem.
Jana přijela do 20 minut, čímž prokázala jedinečnou intuici ESA (Elitní Svozová Asistentka), protože se bez celodenního spojení se mnou přiblížila k mému přistání na pár kilometrů. Po cestě domů jsme ještě svezli Ivoše Prantla, který si stejně jako Charlie ten den taky pěkně zalétal. Doma, kam jsme dorazili až po 22. hodině, zbývalo už jen dodat: "Pěkné to bylo."
|