Počásko vypadá slibně, což znamená, že o víkendu by se dalo polétat. Pro nás, kteří běžně trávíme týden prací a nemůžeme létat, kdykoliv počasí přeje, ale jak zaměstnavatel dovolí, je dobře vyhlížející víkend přímo odměnou. Tak už jen naplánovat kam. Nechávám si poradit, že lépe asi bude "v rovinách", což znamená vyrazit na odviják, kterému stále ještě nemůžu úplně přijít na chuť. Můj vnitřní pocit stále je "kopec je kopec", start na kopci mi stále připadá příjemnější, ale zas je fakt, že když to na kopci nejde, nesmí se pohrdat odvijákem a je třeba starty na něm trénovat.

    Mně osobně připadá jednodušší se chytit na hřebenu kopce, než-li v rovině, a tak zatím i pár kilometrů za letiště považuji za svůj úspěch. Aneb jak říká Clouseau: "každý to má hozené jinak...." a i když se ten den lítalo mnohem dál a někomu to připadá jako pár kilometrů "záfuku po větru", tak tento můj přeletík já považuji za svůj úspěch.

    Začalo to vše v sobotu ráno dohady, kam vlastně jet. Nakonec padla volba na odviják, na místo, kde se ještě snad nevlekalo, Kněževes-Krásněves. Cestou z Prahy Ondra říká, že pak jede do Tábora, tak cestou zpět nás vyloží někde na bus nebo vlak a nebo kam si doletím. Ale to ještě nebyl ten den D pro mne. Asi na třetí vlek jsem se chytla a polétala kolem, i tak úspěch něco přes dvacet kilometrů. Byla jsem spokojená, i když plán dotáhnout trojúhelníček se nepovedl. Ale zas jak pěkně jsem si vybrala přistání! Ještě jsem nestihla dát padák do květáku a zastavilo auto u silnice a k mému údivu to byl Ondra, který mě viděl "vyhnívat" a jel mi naproti.

    Jelikož jsem byla hned za cedulí Bohdalov, kde ten den vlekala další partička z Brna, šli jsme do hospody na náměstí, kde už někteří byli.

    Povídáme, co a jak a kluci mi říkají, proč bys měla jezdit domů a zítra zas někam? Zůstaň tady, máme sud, uděláme oheň, pokecáme a zítra si do Prahy doletíš, neb to budeš mít pěkně po větru. Znělo to slibně, k tomu ještě představa drkotání busem nebo vlakem domů, příjezd v pozdních hodinách a ráno vstávat a zas domlouvat kam vlastně? A jak to nakonec dopadlo? To je přeci jasné, zůstat, ještě ukecat někoho, kdo mi půjčí spacák, a bude to fajn.

    Dobře jsem udělala. V neděli jsme vyrazili na Nové Sady, prý přímo termické místo. No, na druhý vlek jsem skončila pět kilometrů za startem a sklesle si říkám: "tak zas nic, ale za pokus to stálo". Jelikož nebylo ještě tolik hodin, vrátila jsem se zpět a řekla si - do třetice všeho dobrého i zlého. Holt, když se nezadaří, půjdu na bus a pojedu domů.

    A konečně, snad prvně se mi podařilo vystihnout ten správný moment a vypnout se ve stoupáku a točit a točit a letět. Bylo to fajn, po větru to sypalo pěkně rychle, tak pod další mráček a dotočit výšku. U Velkého Meziříčí se ke mně do stoupáku přidali asi tři větroni a zas tradáá dále. Tak jsem si říkala, no nebylo by špatné se přiblížit mnohem blíže domovu. Jenže pak jsem udělala špatné rozhodnutí, vybraný mrak se mi před očima rozpadl a už jsem jen hnila a hnila.

    Pak už jsem si jen vybrala místo u silnice, abych nebyla úplně někde v polích a byla jsem na zemi natotata. Vesnice s názvem Rudovec, hmm, tak to doufám, že nebudu stopovat moc dlouho. Měla jsem štěstí, asi po dvaceti minutách první stop do Humpolce, pak po další dvaceti minutách stop do Říčan, kde mě ochotný chlapík odvezl na vlak, který jel za 10 minut do Prahy. Nebylo to tolik kilometrů, kolik bych si představovala, ale i tak to bylo moc krásné. Tak zas někdy příště a dále.