Tak se nám blížil víkend a my jsme s klukama začali přemýšlet kam vyrazit, abychom si dobře zalítali, pobavili se, a kdyby to šlo, tak i něco pěkného ulítli do Českého poháru. Vzhledem k předpovědi, která slibovala po přechodu teplé fronty severní částí našeho území jisté zlepšení, jsme se rozhodli pro Jeseníky a to z několika důvodů. Ten hlavní byla mezi lítači proslavená hospoda "U Tygra", kterou vždy velmi rádi navštívíme a uděláme řádnou tržbu majiteli konzumací výborného piva Šerák a skvělého jídla. Druhý důvod bylo počasí, které slibovalo pěkné polítání za velmi slabého proměnlivého větru, a zesilující tlakové výše od západu.

    V sobotu brzy ráno jsme se tedy poskládali do aut a vyrazili směle k Tygrovi do Loučné nad Desnou. Po příjezdu jsme si každý dal jedno "na přivítání" a vzhledem k zatáhlé obloze jsme se rozhodli alespoň pro slet z Kamence (1.210 ASL). Vždyť kolik je na území ČR možností sletět si kopec s převýšením 700 m s výjezdem auta až ke startu ?



    Startoviště na Kamenci není vůbec pro začátečníky jednoduché, což dokazovaly trošku komické, ale ne nebezpečné pády do malých smrčků z rogalistické rampy. Všichni jsme se hezky proletěli a těšili se k Tygrovi. Šikec dokonce pod mraky nacházel stoupáčky, a pěknou dobu se vozil. Povedlo se mu i udělat několik fotek Tygra a příště je doveze k vystavení přímo v hospůdce. V ní jsme potom do dlouhých nočních hodin diskutovali o všem možném, převládaly témata o lítání a o ženských jako obvykle. Velice dobře se nám po zkonzumování několika Šeráků spalo v blízkém seníku. I když teplota v noci klesla pod 10°C, nikdo si ráno nestěžoval na zimu, pouze Šikec na pozdní čas otvíračky U Tygra. Proto jsme se přesunuli před hospůdku s cílem ji otevřít.



    Ráno vypadalo skvěle, bezvětrné počasí, po deváté hodině začaly naskakovat první nenápadné kumuly, a každému se hlavou začalo honit vymýšlení tratí. Po snídani jsme vyrazili na kopec a začalo vyčkávání. Tuto nám zpříjemňovaly starty a případně následné lety začínajícíh pilotů po kurzu, a tak nám čas hezky utíkal. Zanedlouho se dostavili i místní rogalisté a začali skládat svoje lešení.

    Do poháru jsme si se Šikecem, Kubrtem a Pitryskem napsali FAI trojúhelník s odletovým bodem Loučná - rybník, 1. otočňák motorest Skřítek, druhý železniční stanici v Petrově nad Desnou a návrat k rybníku do Loučné. Stejnou trať již tuto sezonu uletěl do poháru jeden rogalista, Šikec ji také kdysi skoro uletěl, a místní borci v čele s Kubrtem tuto trať dobře znali. Ještě se s kamarády domlouváme, že si budem během letu navzájem pomáhat, čímž by šance na přelet měla být větší. Jak se však ukázalo, tato "komunistická dohoda" nám však později nevyšla.

    Jako první do toho skočil kolem 13 h Šikec, ale bohužel se nechytl, a i když bojoval nad Loučnou, za chvíli sháněl po vysílačce vývoz. Během pár minut vítr konečně začal foukat trošku více proti kopci, a tak starty začaly vypadat tak jak mají. Další startující Kubrt se za chvíli vyšplhal do pěkné výšky, a tak jsem neváhal a vrhl se do rukou jesenického pohoří před 14-tou hodinou také.



    Hned po startu z Kamence jsem se snažil vyhledávat stoupáčky podél pohoří směrem k Šumperku, které bylo stále nasvícené a o kterém Kubrt tvrdil, že je nejlepší na uchycení. Zde jsem bojoval nad lesíkem ve slabých bublinkách až jsem konečně, asi po čtvrthodince, nalezl kompaktní výtah do 1.500 ASL. V tuto chvíli nade mnou prolítl Kubrt směrem ke Skřítkovi.

    Opustil jsem tedy stoupák a vyrazil odfotit rybník do Loučné. Ve chvíli odfocení jsem měl asi 200 metrů pod start a tak jsem se opět vracel k mému nasvícenému hřebínku ,a zvedl se nad roklinami do 1.600 ASL. Protože nikdo jiný za dobu co jsem strávil zvedáním se a odfocováním neodstartoval, rozhoduji se vyrazit na trať sám s cílem dohnat Kubrta.



    Letem k prvnímu otočňáku si prohlížím vodní nádrž Dlouhé Stráně na Mravenečníku a obdivuji její monumentálnost. Připadá mi však, že do takovéto krásné krajiny tato lidská stavba vůbec nepatří. Je nádherná dohlednost, vysílač na Pradědu je vzduchem co by kamenem dohodil a velké plochy Břidličné, nad kterými visely sytě vypečené kumuly mi také svojí velikostí vyráží dech.

    Rychle jsem však začal ztrácet výšku, a tak jsem se musel odtrhnout od kochání se přírodou pohledem turisty. Pomalu jsem dolétl k serpentýnám silnice, která určitě musel vést ke Skřítkovi. Protože moje výška zhruba 200 m nad terén nebyla kdovíjaká, tak jsem byl rád že už nepadám k zemi jak šutr. Snad 5 minut jsem se motal nad serpentýnami a loukou vedle ní, které mě držela ve zhruba stejné výšce.

    Najednou však můj pohled padl na 2 kroužící dravce pouze asi 30 metrů ode mě. Nalétl jsem tedy pod ně a bác, krásné 2 m/s, a já se s ptáky vezl zpět nahoru. Uvědomil jsem si částečné splynutí s přírodou a pohled na dravce kroužící těsně nad mým vrchlíkem byl fascinující. Dotazem do vysílačky jsem se zeptal jak motorest vypadá, abych neodfotil něco jiného. Vždyť jsem tu letěl poprvé a na mojí mapě jsem nemohl motorest najít.

    Kubrt, který po cestě směrem ke druhému otočňáku vyhnil v Sobotíně mi dal radu, kde motorest najít a skutečně, ve výšce kolem 1.500 ASL jsem Skřítka spatřil a tak jsem vyrazil jej co nejrychleji odfoti. Při cestě k němu mě stále držel stoupák a tak jsem při odfocování měl téměř 1.700 ASL.




    "Tak Charlie", říkám si, "Skřítka máš za sebou a teď se ukaž".

    Otočil jsem to a poklidným rovným letem mířil k Sobotínu, kde balil Kubrt. Během pár minut jsem prolétávál nad okrajem vesnice, kdy se mi Kubrt do vysílačky snažil přiblížit svoji polohu. Za chvíli jsem uviděl cupitající postavičku s velkým batohem po silnici. Ta mi poradila nalepit se na protější zalesněný kopec, kde to prý vždycky "dává". V kilometru nad kopcem jsem zahlédl kroužící větroně, a tak moje mysl zamířila tam. Přilétl jsem však na svah kopce snad ve 100 metrech, když jsem potkal neustředitelné bublinky, v kterých Grant s pomocí mých rukou předváděl divoké tance. Po pár minutkách, co jsem se již dost vybál a vystoupal asi 20 metrů jsem se rozhodl toto místečko opustit a zamířit nížeji nad krásnou a lákavou paseku uprostřed borových lesů.

    Nad ní můj nos ucítil krásnou a opojnou vůni borového. "Tak je to dobře, tak to má být" říkal jsem si, a začal s vyhledáváním stoupáku. Zanedlouho jsem jej objevil a v ostrých otočkách nízko nad zemí podél svahu ustřeďuji čtyřmetr, který zanedlouho zesílil na 5 m/s až do základny, pod kterou jsem byl vystřelen během chviličky.

    Prohlížím si dva větroně, kroužící kolem mne v okruhu 30 metrů. Podle všeho ze mě měli srandu a ze zábavy mě náletovali. To se jim to machruje, když mají rychlost ! Mrak docela silně nasával a tak jsem klapl uši, protože jsem neměl chuť se v mlze zakousnout do laminátu. Po opuštění kumulu a větroňů jsem měl necelé 2.000 ASL a k železniční stanici v Petrově n. Desnou to byl již jen kousek. Po odfocení mi tedy zbývalo poslední rameno vedoucí celé údolím a z jehož překlouznutí jsem měl největší strach. Ukázalo se, že zbytečně.




    Rozhodl jsem se údolí letět podél pravé strany, kde mezi Losinami a Štětínovem vykukoval menší kopec, kde bych měl snad nějaké stoupání natrefit. Na přeskoku mě "zpříjemňovalo" dlouhou chvíli vário, bučící opadání v rozmezí 2 - 5 m/s. Během klouzání či spíše klesání jsem si vyblýskl svůj vykulený ksichtík, abych na to později nezapoměl. Ve zhruba 900 ASL jsem dolétl nad kopec a skutečně - stoupák, sice 0,5 - 1 m/s tu byl, a tak jsem si přitočil do 1.000 ASL čímž jsem jej ztratil. Nechtěl jsem zbytečně vytrácet výšku znovuhledáním tak slabého stoupáčku, tak jsem zamířil co nejrychleji k Filipové, odkud již byla krásně vidět Loučná.

    "Charlie, 3 km před cílem to přece neutavíš !", honilo se mi hlavou, když jsem měl 750 ASL kousek nad zemí. Nalétl jsem tedy nad pole, kde zrovna řádil nějaký traktor a zkusil ověřit Grohovi řeči o zemědělcích, kteří mu pomohli s jeho rekordním přeletem. A skutečně to nad poli bylo a já se znovu vyškrábal na 1.000 ASL.

    Teď jsem si začal věřit na dokluz a poslal jsem Grantíka podél svahu směrem k Loučné. Naštěstí žádný hrozný klesák pod 2,5 m/s mě již nepotkal, a tak jsem prolétl snad 200 m nad rybníkem, šťastně jej odfotil a zamířil na přistávačku kam jsem dolétl ve 30 metrech po dvou hodinách a patnácti minutách letu. Vítal mě gratulující Šikec a po zabalení jsme zamířili kam jinam než k Tygrovi.




    Tento trojúhelník je pro mě zatím nejkvalitnější trať, co jsem uletěl, a tak jsem rád že mi to vyšlo i na padáku B třídy, jehož rychlost na přeskoky není nijak závratná. Zato se mi osvědčil v rozbité termice v nízké výšce, kde jsem ocenil jeho stabilitu. Byl jsem na trati také rád za rady Kubrta, který to tu má prolétané a hodně mi pomohl. Jen škoda že jsem ten den tuto trať ulétl jako jediný a zbývající popadali podél ní.



    Připadne mi, že Jeseníky jsou mezi lítači neoprávněně opomíjené a někdy zavrhované pro svoji nevypočitatelnost v počasí, ale já se sem určitě zase zanedlouho velmi rád vrátím. Je tu nádherně.

Charlie