Ten poslední červencový den to bylo na startovišti v Broumovských stěnách roztempovaný od nuly, kdy se to rvalo před kopcem, až po dobrou desítku, když se to urvalo z hrany. Určitě žádnej hazard. Stačilo jenom správně načasovat start.




    Startoviště, to je na fotce takový to malý, co tam stojej kámoši. Startovat se musí se zaklopenejma ušima, pozadu odpálit z hrany, otočit se, vyklepnout ouška, rychle udělat fotku, okřiknout Mozkodlaba, protože přes něj není slyšet vário a pak už si jen vychutnávat nekonečnou lábuž volnýho plachtění po českých zemích.



    Se zachycením žádnej problém nebyl, protože tenhle terén, to je taková velká radlice na vzduch. Z úplný roviny to plynule přechází až do kolmejch skalních stěn. Taky to má tu výhodu, že je to vystrčený dál na severovýchod před dýzu mezi Krkonošema a Orlickejma horama, na což dost často doplácí Zvičina, kde může klidně funět patnáctka nebo dvacítka a na to je právě Broumov dobrej. Za rozumnýho větru se zvedneš, zvičinskou fukéř přelítneš ve dvou kilákách, no a s 15 metrama v zádech se pak ta dvoustovka hnedka zdá reálnější.

    Letěl jsem na spolehlivějším a výkonnějším Škorpionku. Vento tentokrát odpočívalo pod postelí. Od úrovně Turnova až někde k Lomnici jsem měl spída na doraz a v přímým letu dost často hodně zaklápěl uši, abych nelítal do základen.

    Po cestě přišly dvě krize a občas bylo taky potřeba opustit kumulostrádu. Poprvé, protože končila a podruhé, protože jsem potřeboval přeskočit z jedný do druhý.




    Před Ranou se udělal velkej podvečerní rozpad. Takže jsem si dotočil s rezervou na dokluz (ale malou), jenže místo očekávaných dva, tři dolů to bylo tři až čtyři. Ani Oblík mi potvora nepomohl. Padalo to až na zem, takže jsem přistával asi 700 metrů před Ranou.





    Celý přelet trval 4 hodiny a 44 minut.