Po celkem pěkném víkendovém polítání na Rané jsem s Karlem Vrbenským shlédli v Ponorce předpověď a rázem jsme pochopili, že pondělí v žádném případě nemůže být pracovním dnem. V pondělí jsem proto v neuvěřitelně krátké době vyřídil ty nejakutnější pracovní povinnosti a v 11 hodin už jsme seděli v autě směr Raná. Díky tomu jsme byli kolem 12 hodiny na kopci a začali vymýšlet trať. Asi po deseti minutách pozorování stínů na okolních polích jsme usoudili, že ani ve výšce nefouká vůbec nic a definitivně jsme začali zvažovat pouze uzavřené tratě. Veškeré váhání ukončil Karel rezolutním prohlášením, že poletíme FAI trojúhelník Raná - Most - Blažim - Raná. Psaní protokolu a příprava na let mi jako vždy zabraly tolik času, že když přišel ve 12:45 zcela evidentní stoupák, mohl jsem si akorát nadávat, proč mi to vždycky trvá tak dlouho. Vzápětí poté se celá oblast Rané zastínila a já už začal přemýšlet o dalším dni prosezeném na kopci. Naštěstí asi ve 13:15 začalo sluníčko kopec zase postupně osvětlovat a já mohl opět doufat. V půl druhé nalétly před kopec asi čtyři poštolky a v úzkých kružnicích začaly celkem rychle stoupat. Upozornil jsem na ně Karla a nad jeho reakcí mi dodnes zůstává rozum stát. Během zlomku sekundy dokázal vstát a než jsem se vůbec rozkoukal, už kroužil ve stoupáku s nimi. Chvilinku jsem počkal, abychom si nepřekáželi a šel jsem za ním. Ostatní lidi na kopci naše 2m/s zřejmě nepřesvědčily, takže jsme aspoň neměli ve vzduchu nával. Ve 1300m n.m. stoupák skončil, vyfotil jsem tedy startovní bod - stodolu vedle letiště a přemýšlel, co dál.



    Karel, který měl asi o 100 metrů víc, se vydal na trať a měl už slušný náskok. Já si to namířil pod kumul, vznikající nad polem u Malé Boule a ještě přitočil trochu výšky. Vzhledem k poblíž kroužícímu větroni nechávám základnu bezpečně nad sebou a z 1700m n.m. se vydávám směrem na Most. Celá oblast kolem Milé byla v té chvíli ve stínu, takže jsem namířil přímo na veliké nasvícené pole za Bečovem. Dolétávám nad něj v 600m n.m. a padák mi hned začíná oťukávat slabá termika. Chvíli létám asi na stejné úrovni a koukám kolem sebe, až zpozoruji o 50 metrů vedle mě kroužit káně. 3m/s mě vynesou znovu k základně do 1800m n.m. První otočňák mám na dohled a cestou jeden tvořící se kumul. Mířím pod něj a za chvíli začínám opět stoupat. Vzhledem k tomu, že mám pořád 1700m n.m., letím ve speedu přímo na otočňák a vůbec netočím. Přesto se na variu objevuje hodnota +5m/s a v 1850m n.m. mě začíná obklopovat mléčná hmota. Usuzuji, že na focení potřebuji otočňák vidět a utahuji padák do spirály. Pod základnou pokračuji dál rovným letem ke křižovatce, kterou mám napsanou jako první otočný bod.

    Jak už to tak bývá, za silným stoupáním bývá silné klesání, takže asi 0.5km ke křižovatce a 0.5km zpátky pod mrak mě stálo skoro 600 metrů výšky. Naštěstí jsem se stihl vrátit zpět do stoupání, takže za chvíli už mám zase výšky dost a můžu rozmýšlet, kam dál. Směrem na Chomutov je krásná řada a nejlepší kumul se už skoro od rána pravidelně vytváří nad elektrárnou v Počeradech. Namířím směrem na Počerady, cestou jednou přitáčím ve slabém stoupání a k elektrárně dolétávám v 700m n.m. Letos už jsem tudy letěl několikrát a elektrárna mě vždy zklamala, neboť devítimetrové stoupáky, o kterých jsem od mnohých slyšel, jsem tu nikdy nepotkal. Dnes tu ale jsou 3m/s a chladicí věže pode mnou se rychle zmenšují. Z 1900m n.m. se vydávám na druhý otočný bod - kostel v Blažimi. Letím bez výraznějšího klesání, občas dokonce nějaký ten metr přitáčím a kostel fotím ve výšce 1600m n.m.




    Je něco málo po třetí hodině a na obloze povážlivě ubyly kumuly a přibyly cirry. Vracím se tedy na Počerady a doufám, že mě opět nezklamou. Nad odkalištěm před elektrárnou mám asi 900m n.m., když nalétávám slabounké stoupání. Asi po 15 minutách kroužení se mi podařilo získat jen 100 metrů a cíl se mi rázem zdá v nedohlednu. Najednou koukám, že kouř z elektrárny doposud stoupající téměř kolmo vzhůru, se začíná ohýbat směrem na opačnou stranu elektrárny. Usuzuji, že to musí něco znamenat, šlapu do speedu a přelétávám přes chladicí věže směrem k tušenému stoupání. Po chvíli letu v dost výživném klesání, které mě pořádně znervózňovalo, mi nejprve udeřil do nosu odporný smrad z komína a vzápětí do padáku stoupák 6m/s. V takových chvílích obzvláště oceňuji svůj áčkový padák, který se mi podařilo srovnat během okamžiku a který mě vzápětí vyvezl do 1960m n.m. Do cíle chybělo asi 6 km a já začal znovu věřit, že bych mohl doletět.

    Jistotu jsem získal vzápětí, když jsem kousek nalevo od sebe spatři tvořící se chmurku. 3m/s z 1600m n.m. do 2054m n.m. byly definitivní pojistkou. S více než dostatečnou rezervou fotím cíl a dolétávám před kopec. Dávám vítěznou spirálu, ze které mi na variu zůstalo -17.6m/s. Ještě asi půl hodiny se vozím okolo kopce a v 17:15 v pohodě sedám na přistávačku u Skleníku.




    To, že jsem doletěl první FAI trojúhelník, který jsem si kdy napsal, mi udělalo takovou radost, že větší bych snad mohl mít už jen v případě, že by nikdo další nepřihlásil hodnotnější let a na mě by zůstal aspoň ten malý demižón.