Ona to vlastně nehoda nebyla, sle poučeni z toho snad plyne, takže ... Startovačka na Babadaku, vydlážděná krásná bez problémů, hromada padáků hlavně tandemy. Jenže to fouká spíš do zad akorát v krátkých intervalech to přefoukne termika. Takže honem to stihnout. Smůla, na konci itervalu poryv zbořil Vegu naprosto nekompromisně. A tandemy chtějí rychle startovat. Tak honem nový pokus a to je ta chyba honem. Jak se mi tak mohly promotat řidičky opravdu nechápu. V každém případě byly mezi šňůrama zamotané obě, ale asymetricky. Takže půlklap a vyrovnávat déčkama. A tomu mraku se taky vyhnout nedalo. V bílém tichu vymotávám postupně obě řídičky a koriguji periodické klapance. Naštěstí je při vylétnutí z mraku už vše v pořádku, takže skalní stěna dvacet metrů před křídlem se dala řešit ostrou pravou. A dál už to bylo klasické pohodové poletování nad azurovým mořem zátoky v Oludeniz. Nic se nestalo, ale ne díky mně, ale díky tomu obrovskému převýše ní. Co z toho plyne, nedat se ničím na startu stresovat a žádný spěch a po nezdařeném startu znovu celou pětibodovou kontrolu. Protože batoh štěstí by se jednou mohl vyčerpat.