Ráno 13.dubna 2003 pofukuje mírný SV větřík, říkám si super, dnes bude skvělé polétání na Javorníku, i termika by měla trochu chodit. Jenže kolem desáté se začíná rozfoukávat víc a chodí nárazy, Lysá dává v 11 hodin 3 až 9 metrů. To nevypadá dobře, přesto se s Radkem Komárem a Karlem Martincem rozhodneme zkusit alespoň Ratiboř u Vsetína. Po příjezdu na místo zjišťujeme, že fouká opravdu víc než by mělo, hlavně ty nárazy jsou velké. Po půlhodině postávání u auta a pod vlivem abstinenčních příznaků to jdeme rozbalit dolů pod svah (pro ty, co Ratiboř neznají, tak je to louka do trychýře s převýšením asi 80 metrů). Jsem přichystaný jako první a zesláblo to, tak se nechávám padákem vytáhnout do půlky svahu a skáču do toho.

Nosí to skoro všude a díky silnému protivětru nemusím ani moc točit, stačí mít mírně přibržděný padák a držet se u jádra čtyřkového širokého stoupáku. Během chvilky mám 450m nad start a říkám si "To je bomba, tolik jsem tu ještě neměl...". Kámoši dole stále nestartují, dochází mi proč, neboť se dopředu pomalu prosazuji jen se speedem do poloviny sešláplým, víc ho radši nedráždím, vím jak je potom Transík v takovém větru citlivý. Nad louku se vracím tak ve 150m a chci jít víc dopředu, ale potkávám trojkový stoupák a rozhodnu se ho otočit. V otočce se dostávám opět na vrchol louky a doleva.

Po dotočení otočky to přišlo: Najednou mi masivně zaklapla celá náběžka, proč, to doteï přesně nevím, možná poryv umocněný nabráním výšky při vyrovnávání rychlosti padáku. Propadl jsem se možná o 20 metrů, pak se vrchlík nafoukl, ale nesouměrně, jen levá část. Pravé ucho jsem uviděl před sebou vpravo v mé úrovni a pak to bylo už rychlé, pamatuji se jen na to, jak jsem celý vrchlík viděl před sebou v mé úrovni, kde jsem ho ještě neviděl nikdy a vypadal nafouklý. Brždění bylo malé a zřejmě už pozdě. V následném kyvu se vrchlík pravděpodobně zhroutil znovu, ale jen částečně, to už jsem neviděl, protože jsem se podíval dolů, abych věděl, kam dopadnu a připravil se na náraz. Naštěstí tam bylo husté, 4 metry vysoké křoví, do kterého jsem zahučel a zlomil při tom větev tlustou jako dva palce. Nejvíc to zřejmě odnesl kevlarový chránič, protože já jsem měl pocit, že jsem dopadl jako do bavlnky a kromě pár škrábanců na noze jsem vyvázl bez zranění. Padák se pověsil na vedlejší smrk. Ještě než jsem se stačil odepnout, slyším zvonit mobil, volá Radek, který je s Karlem dole pod svahem a nevidí až za vrcholek. Zvedám to a než mi stačí cokoliv říct, ptám se, jestli mají i po tom, co viděli, stále chuť létat. Odpovědí je dotaz, jestli jsem v pořádku, říkám že jo, že se odepnu a přijdu za nimi. Kupodivu se mi ani netřepou nohy a mám chuť se smát.

Pak diskutujeme o tom, co se vlastně stalo, Radek říká, že jsem padal pozadu jako v negativce, že mě už "odepisoval" a že 20 metrů nad zemí se polovina vrchlíku nafoukla, čímž zpomalila můj pád. Po půlhodině sundáváme neporušený padák dolů, scházíme dolů pod svah a zkoušíme, jestli by se alespoň tam nedalo trochu polétat. Moc ne, kámoši do toho nejdou vůbec, já po nabrání patnáctimetrové výšky už dávám uši a jdu dolů, nebudu pokoušet osud znovu a budu si pamatovat, že pokud chodí nárazy, tak se nelétá.