Jednou v zimě jsem se nechal na Javorovém vyhecovat, abych předvedl svůj nový padák, i když těsně pod startovištěm byla neprůhledná vrstva mraků asi 200 metrů tlustá. Předpoklad, že přímým letem i bez kompasu rychle prolétnu touto vrstvou a vynořím se někde nad přistávačkou, se ale ukázal jako těžce mylný. Zanořil jsem se do mraků, vrchlík nade mnou byl sotva vidět a najednou jsem úplně ztratil orientaci. Nezbylo, než třeštit oči před sebe a ve střehu čekat, co se vynoří.

Najednou začalo všechno pode mnou tmavnout a už jsem se radoval, že za chvilku uvidím přistávačku. Pořád se ale nedalo poznat, co se to vlastně blíží, až do chvíle, kdy jsem asi 3 metry před sebou bezpečně rozpoznal větvě stromů na svahu. Nezbylo, než v poslední chvíli aspoň přibrzdit a chladnokrevně se zavěsit na jeden z nich. Zavírací nůž s pilečkou a 12 metrů dlouhá horolezecká šňůra pak přišly náramně vhod.

V mraku prostě nejde letět bez kompasu rovně a orientaci ztratí každý. Vždycky, když vidím hecující se piloty na startovišti utopeném v mracích, vzpomenu si na čtyřhodinové ořezávání větví v mrazu malou pilečkou ve výšce několika desítek metrů a zůstávám úplně v klidu.