Donovaly mě uchvátily nejen jako místo mého výcviku, ale i nádherným létáním ve skoro panenské krajině. Vše korunovalo zimní létání. I když dlouholetý lyžař ve mně bojoval s čerstvým padáčkářem, nebe bez mraků a slunce kolem s mírným větříkem velelo nasadit batoh. Nebyl jsem sám, po startu bylo na nebi sakra husto. Profíci s váriem rychle stoupali, my ostatní pokoušeli svahování nebo provedli rovnou slet. Díky tomu bylo na největší přistávačce za hotelem dost plno. Stejně jako v autě, se i na padáku vyplatí koukat stále kolem sebe, a to všemi směry. Jen tak nepřehlédnete lidi se stejným nápadem jako váš, tedy přistát, ale s menší výškou. Když mi trasu zkřížil pilot zleva pode mnou, nebylo příliš mnoho času se rozhlížet po jiném volném fleku. Obletěl jsem ho a tak dostal vítr do zad. Na otočku výška malá, na přistání po větru rychlost velká a místo žádné. Po zjištění, že mě to nese na šestipatrový hotel tvaru A, jsem znejistěl. Dopad na šikmou střechu byl sice teoreticky možný, ale zkuste nohama prokopnout pětku plech, abyste se na střeše zachytili, jak říká příručka.<BR><BR> Skoro jsem líznul křídlem okraj a už byl nad parkovištěm. Plným! Bleskurychlý výpočet mé hmotnosti mě utvrdil v předpokladu, že pokud sednu na škodovku, projedu jí střechou až za volant s oběma zlomenýma nohama. Přinejlepším. Za parkovištěm dráty, cesta a planina. Na tu jsem se musel dostat. Propočet přes nohy říkal, že elektřinu vynechám. Jisté to ale nebylo. Nakonec jsem vynechal i cestu a planinu a skončil předpisově nouzákem na třímetrové hromadě sněhu nahrnutém rolbou, po stehna v něm, padák hezky převěšený přes takřka neviditelné dráty místního rozhlasu.<BR><BR> Okolo jdoucí turisté tleskali, myslíce si, že jde o atrakci. Má dívka přicházela v klidu opodál a též nic nepoznala. Já byl ale rád, že jsem ráno moc nejedl a neměl se z čeho po ...