Byl to můj první výškový let, ale byl asi nejkratší na světě. Odhadla bych to tak na tři minuty (i se startem). Podstata byla asi taková, že jsem špatně odhadla vzdálenost a nevyčkala jsem dostatečně dlouho, než mě můj "glider" vynese nad vysoké stromy. Takže jsem příliš brzy zatočila a v důsledku tohoto stupidního manévru přistála na krásném, 25m vysokém modřínu opadavém uprostřed rakouských Alp. Vysílačka přestala fungovat, mobilní telefon jsem si nevzala. Padák visel na samotném vrcholku za úplný konec. Zbytek padáku volně splýval podél stromu. Jo, ještě jsem zapomněla dodat, že na stromě byly celkem čtyři větve - tři nade mnou a na jedné jsem byla namotaná. Držely mě jen levé popruhy, pravá strana visela dolů do prostoru. Co nebylo moc povzbudivé byla skutečnost, že začal foukat vítr a padák se začal nadouvat a sesouvat směrem k zemi. Povolila jsem si zámky na karabinách a připravila si únikový plán v případě, že bych se snad poroučela dolů i s padákem (později jsem o této možnosti vedla pře s jedním instruktorem a on mi tvrdil, že ve skutečnosti jsem spadnout nemohla). Ale já si i tak vzpomněla na vietnamské piloty, kteří v zoufalství tahali záložáky a zachránilo je to. Něco takového jsem samozřejmě neplánovala, lepší bylo vyčkávat, až mě někdo najde. Veselé však bylo, že mě nikdo nehledal!! Kdyby mi bylo po padesátce, to bych snad pochopila, ale bude mi teprve 25!! Nakonec mě našel turista s mobilním telefonem, který zavolal do letecké školy, se kterou jsem přijela. Místní instruktor je specialista na sundávání lidí ze stromu a protože jsem těsně před odjezdem vtipkovala, že doufám, že mě taky sundá, tak turistovi prostě nevěřil. Myslel si, že jsem překecala někoho na přistávací ploše s telefonem a že je to celé jen povedený vtípek!<BR><BR> Mezitím dorazila rakouská policie, záchranka a horský záchranný tým. Skoro odstartovala helikoptéra. Turista je všechny poslal do ..., protože mi nic nebylo. Přerazila jsem při přistávání tři různé větve, z toho jednu hlavou, ale nebylo z toho ani škrábnutí. Tak jsem se koukala na krásný západ slunce a čekala, až si pro mě přijdou lidi z letecké školy. Než mě sundali (museli si ještě zajet k už odjetému horskému záchrannému týmu pro lepší vybavení), uplynuly tři hodiny. Západ slunce vystřídal ještě romantičtější svit hvězd. Nejlepším okamžikem bylo slaňování ze stromu s tak ztuhlým tělem, které jakoby ani nepatřilo mně. Když mi instruktor, který mezitím ze stromu sesbíral padák, řekl "něco sis tam zapomněla" a hodil po mně vak s padákem, už se mi chtělo této poněkud trapné epizodě jen smát. Ten večer, jako že pivo nepiju, jsem pocítila, jak skvěle může chutnat ledově vychlazený Budweiser za teplé říjnové noci v Rakousku.