Je 31.4.2001 asi 8:15, krásnej den. Musím toho moc stihnout, zápočťák, vyklidit pracoviště, naházet věci do auta..... prostě děsnej frmol, stres, nestíhám se ani nasnídat. Je mi trochu šoufl od žaludku, ale hodlám to řešit někdy později, životospráva počká. Asi v 10 hodin volají kamarádi lítači: Jedeme na Ranou, jedeš taky? Vzhledem k počasí, které dává naději, samozřejmě neodmítám. Abych všechno stihnul, frmol nabírá dvakrát takové obrátky, ani to však nestačí. Přesto stojím na kopci a připravuju se na třetí sletík.<br /><br /> Je už asi 17 hodin, jsem nasranej, termika nikde, na variu skoro 29 stupňů tepla a ja běhám po startu sem a tam. Vítr se všemožně točí, jen na komoru nic! Nějakej vnitřní hlas mi napovídá něco o našlapání padáku do batohu a odchodu na přistávačku pěšky, přidává se i ten zanedbanej žaludek.<br /><br /> Neposlechl jsem a odlétam na sletík! Poslední ostrá zatáčka a pak.....! Probouzím se na zemi, bolej mě záda, kotník, ruka a žebra. Nic nechápu. Kolem mě stojej lidi s radama, ať se moc nehejbu, že vrtulník už letí. Teï mi je teprve všechno jasný. Začínám mít strach, který opadne, když se pokouším ovládat prsty na nohách. OK. Důvod pádu? Krátkodobá ztráta vědomí z důvodu dehydratace v kombinaci s vysokou teplotou a únavou. Výsledek? Kompresní zlomenina L1+L3, zlomenina kotníku a čtyř žeber a naštvaná manželka.<br /><br /> Poučení? Lítat jen když jsi v pohodě, protože průser může přijít i ze strany, kde ho nečekáš!