Je krásné odpoledne. Vytáhnu z auta nezmara Trabiho, připravím Edla a pomalu s rozvážností starého vlka celý komplet přichystávám k letu. Počasí na jedničku, vítr směrově stálý 2-3m/s, ideál. Naplním nádrž doplna, mám to tam minimálně na 1,5 hodiny normálního letu. V průběhu zhruba 400 odlítaných hodin jsem zažil již ledacos. Ale co mě čeká dneska, to bych si nikdy nepomyslel.<br /><br /> Start je v pohodě za mnou, stoupám si metříčkem po dlouhém okruhu. Kochaje se krajinou, pomalu vše do člunu a nevědomky se přibližuji ke štěrkáči. Nudistů hafo, všichni mávají jak o dušu. S výškovým nadhledem se nechávám unést vlastní exibicí, i když vím, že je to na .....o. Několikrát přelétávám v bezpečné minimální výšce nad diváky, točím ostřejší zatáčky, skoro až na hranici možností Trabanta. Ale stále v pohodě. A najednou: v zatáčce na plném plynu moje nohy zavadí o vrcholek topolu na ostrůvku. Praskot větví, strmý pád do vody, ticho. Tma v očích a najednou ležím na dně na zádech. Voda mě nadnáší a já začínam bojovat s rozepnutím karabin. Protože mám americké karabiny a jsem nadnášen vodou, nemohu je provléct ven - popruhy jsou napnuté. Rozepnutí je nekonečné. Začíná pracovat starý pud sebezáchovy a protože mám přes 3 500 klasických seskoků padákem s několika odhozy, tak vím, že nesmím zazmatkovat. A to opravdu zafungovalo. Vzduchu se již nedostává a abych ošidil metabolismus, po malých intervalech polikám místo nádechů vodu. Konečně, jsem volný! Ale co vám za tu dobu proběhne v mysli, to je vám schopen říct jen ten, co to zažil. Plavu na hladinu a v tento moment vidím zespodu na hladině nafukovací člun - zachránci jsou zde.<br /><br /> Jsem na hladině a jaké překvapení. Dvě malé děti ve věku 10 a 11 let, bratr a sestra z vedlejší vesnice. Vrchlík kluzáku leží na hladině a tzn. že jsem byl v hloubce min. 5m. Taháme vše do člunu a plaveme na břeh, vzdálený dobrých 50m. Další otázka je, jak se dostat na letiště, vzdálené dobrých 10km. Ukazuje se, že strach není na místě. Zájemců o odvoz je několik, protože to, co viděli, již asi v životě neuvidí.<br /><br /> Na letišti o pozdvižení není nouze a začínají se objevovat návrhy "Kup si skafandr, kde máš batiskaf, nazdar kapitáne Nemo" atd. Odděláváme s druhým pilotem hadičky, otvíráme plovákovou komoru a snažíme se vše co nejrychleji vysušit.<br /><br /> Nebudete možná věřit, ale za tři hodiny po potápěčské akci jsem znovu visel ve vzduchu. To nejlepší ale nakonec. Na konci školy byly obě děti vyhlášeny na škole záchranáři roku s odměnou trička Aeroklubu a bezplatným průletem nad bydlištěm. Dnes létám Rodeo, ale takovou blbost si již nedovolím. Ale při různých letištních akcích se tento příběh stále vzpomíná.<br /><br /> Letům Zdar