Bylo to nějak koncem května 2006, 12:30, bavorské Alpy - Chimegau, Hochfelln (cca 1660m n.m.). Ženu se na start, pozdě. Všichni známí už odletěli směrem na Pinzgau. Já jsem se dole zbytečně zdržel a protože si Hochfelln dává rád termickou polední přestávku, tak spěchám! Dýchalo to ještě z východu, většinou termicky, tak to nebylo ještě úplně beznadějné. Takže se rychle obléci a hurá na východní loučku pod příchozí cestu.<br /><br /> Měl jsem od Šikece půjčenou žlutou Vegu, tak ji vytáhnu nad hlavu. Samozřejmě, jak to už tak bývá, ze severního kotle mi do ní fouklo, tak jsem vrchlík opět položil. Přitom mi vypadly obě řidičky z rukou. Asi už stařecký třes. Honem jsem po nich hrábnul a překotně vytahuji opět vrchlík nad hlavu, takže jej musím trošku více přibrzdit. Otáčím se a třetí krok už je do prázdna. Povoluji řidičky, přičemž v levé necítím žádný odpor. Vega se začíná stáčet doleva, do kotle. Rychlým pohledem nahoru zjišťuji průser. Levá šňůra řidičky se zamotala mezi áčkové a béčkové šňůry. Pouštím tedy levé madlo a tahám zamotanou řidičku navrch k vrchlíku, co to jde. No moc to nejde, ale aspoň něco. Přitom tím pádem utahuji zároveň uzel ve šňůrách. Rázem vzaly všechny plány na nějaký výlet směrem do Pinzgau za své. Stabilizuji a řídím padák pravou řidičkou a mířím na sever, do kotle, směrem k přistávačce.<br /><br /> Kotel prolétávám v „bezpečné výšce“ několika metrů a konečně mám pod sebou trochu více luftu. S takto preparovanou Vegou se dá celkem ještě pohodlně držet takto směr k přistávačce, přibržděně sice, ale přece jen docela letovo. Ještě štěstí, že jsem si vrchlík nepřibrzdil více! Vůbec zatím nemyslím na to, jak bych to řešil, kdybych potkal cestou nějaký mega-stoupák.<br /><br /> Nic takového se ale nestalo! Letím, pro jistotu stále nad lesem, ale nedaří se mi moc řidičku vyplétat, polední vzduch na této, nyní už závětrné straně hřebene doslova vaří, a tak musím většinu času věnovat aktivní pilotáži tentokrát trochu jinak. Tahám za levou řidičku, jako kdysi ve starých šalinách tahávali průvodčí za šňůry zvonku.<br /><br /> No trvalo to více než čtvrt hodiny, než jsem ji z toho vypletl definitivně. Mezitím jsem se ocitl nad posledním severním hřebínkem Alp a zjišuji, že jsem ani neztratil tak moc výšky. Na návrat zpět nad start a let dále již není ovšem ani pomyšlení, tak jsem si to aspoň zamířil podél zalesněného svahu směrem na Ruhpolding. Byl zde venku překvapivě dosti silý východní protivítr, když nahoře nebylo vůbec nic, a tak jsem se musel snažit.<br /><br /> A abych měl také ještě víc radosti, tak se mi vypnula GPSka, prý nemá signál! Tak se mnou také letěla naposledy! Po nějakých 12 km jsem to znechuceně otočil a dolétl do Bergenu nad přistávačku, kde jsem pohodlně přistál do jakýchsi metrových přesliček.<br /><br /> Nemuselo to celé dopadnout tak šťastně, kdyby to byla třeba závodnička nebo kdybych tu řidičku ještě trochu více utáhl! Od té doby pokaždé čumím na kladečku řidičky, zda nemám ty šňůry nějak zamotané! A dokonce čumím i více na všechny šňůry! A zásadně přicházím na start mezi prvními, tedy pokud to jde!<br /><br /> Tak na to dávejte bacha, není to nic příjemného plácat se na pokraji stallu a potom třeba házet někde na skálou v třicetimetrové výšce záložku!