Poslední březnovou neděli se konečně dostalo do příznivé konstelace několik událostí: Před blížící se studenou frontou se předpokládal slabý proměnlivý vítr, skoro jasno a teplo. Viktor Procházka z plzeňského Walkerjetu uspořádal menší lítací akci na rozlehlé louce kousek za Plzní. A několik členů našeho paraglidingového klubu si udělalo čas a vyrazilo za Viktorem.

    Po poledni jsme dorazili na místo, které nejspíš už Pánbůh stvořil pro motorový paragliding. Úplné travnaté letiště, lemované z jedné strany stěnou borového lesa, z druhé strany poli a menším čtvercovým lesíkem. Kolem vedla hlavní silnice, na obzoru se tyčil kopec s hradem Radyně, prostě idylická česká pahorkatinná krajina. Na ploše už stálo několik aut, padáčkáři chodili sem a tam a smontovávali krosny. Viktor přichystal "obouchávací stroj", který slouží těm, kteří si chtějí vyzkoušet motorismus a podle toho se rozhodnout, zda si krosnu později koupí. Její svítivě zelenožlutý rám je robustnější a vydrží opravdu hodně. Motor Solo 210 pohání přes reduktor vrtuli o průměru 110 cm, což je přijatelná kombinace pro velkou většinu váhových kategorií, ba dokonce i pro mne, 107 kg vážícího hrocha.

    Měl jsem čerstvě přešňůrovaného Avaxe 30, s nímž hodlám na krosně létat. Pravda, je to padák kategorie competition a asi nebude pro motorismus nejvhodnější, avšak zatím jsem žádnou banku nevykradl a peníze na další padák mi nezbývají. Kamarádi, kteří přijeli se mnou, na mne vyzývavě pohlédli: "Tak leť první!". K létání mě nemusí nikdo dvakrát pobízet; rozložil jsem křídlo, zaparkoval krosnu před ním a už jsem do ní nasedal. Padáčkáři, kteří už před naším příjezdem létali, teď přicházeli referovat o tom, že nahoře je docela slušná termika a také fouká trochu vítr. Pojal jsem určité obavy, abych neměl s céčkovým padákem nějaké tanečky nad lesy a poli, ale poté jsem usoudil, že když padák zvládám bez krosny, musím ho zvládnout i s ní. Viktor cuknul s nahazovací šňůrou, motor se rozbrblal a já zkusil start. Zpočátku mi to moc nešlo, jelikož jsem s krosnou letěl jen párkrát. Zvyklý ze svahu jsem se při rozeběhu po rovině předkláněl, čímž jsem vrtulil proud vzduchu za sebou někam nahoru. Vzlétl jsem až na několikátý pokus a ihned začal stoupat. Čekal jsem horší stoupavost, protože jsem těžký a vrtule vzhledem k mému tělu relativně malá. Bez problémů jsem nastoupal nad úroveň stromů, kde najednou začal být znatelný protivítr. Padák sebou mírně cloumal, hned za rohem lesa jsem vletěl do termické bubliny a trochu znejistěl z pohybů vrchlíku, které jsou na krosně rozhodně hůř identifikovatelné. Ale nebylo to nic nebezpečného a s každou další vteřinou jsem získával stále větší jistotu. Uvelebil jsem se v sedačce a připadal si jako v opravdickém letadélku. Když jsem se zabořil hodně a držel motor na plných otáčkách, způsobovaly vibrace totální rozmazanost vidění. Ale stačilo najít správnou polohu těla a ubrat plyn pro let v horizontu a byl z toho nádherný zážitek. Nad silnicí jsem měl předepsaných 50 m a stále jsem stoupal. V 80 m jsem otočil po větru a letěl jako stíhač po větru zpátky nad místo, kde jsem startoval, zamával kamarádům a letěl zkontrolovat, co se dělo vzadu na poli. Nějaký modelář tam chystal svůj obří model dvouplošníku, zrovna do něho z kanystru tankoval benzín, úplně stejně jako Viktor před chvilkou do nádrže za mojí hlavou. Sklesal jsem do dvoumetrové výšky, to už jsem letěl proti větru, opět pomalu vůči zemi, zamávali jsme si s modelářem a já hlemýždí rychlostí letěl ve zmíněných dvou metrech zpátky na start. Před kámoši jsem razantně přidal plyn a krosna začala prudce stoupat, až jsem se toho skoro lekl. Ve dvaceti metrech jsem si ještě zakroužil a pak jsem přistál. Foukal vítr kolem 5 m/s, ale různě ovlivňovaný termikou, takže jsme zvažovali, zda poletí i mí přátelé, vesměs moji bývalí kursisté z loňska. Chvilku jsme vyčkávali, ale pak mi to zase nedalo. Vzal jsem si od kamaráda Petra Víty jeho Limit 28, přišroubovali jsme ho ke krosně a já to znovu zkusil.

    Zjistil jsem, že letím velmi stabilně a navzdory pomalému padáku a menší ploše stoupám bez problémů. Po zkušebním okruhu jsem přistál a hned doporučoval mým kamarádům, aby letěli také. Byli rozpačití, najednou jakoby neměli dost odvahy zkusit si to. Pokoušeli se všelijak vymlouvat, ale já se nedal. "Koukej se do toho oblíct a už ať jsi nahoře!", přikázal jsem Petrovi. A tak to zkusil. Zpočátku měl drobné problémy s pohyby těla, obtěžkaného strojem. Poté však odstartoval hned napoprvé a začal stoupat. Po chvilce byl ve stovce metrů nad zemí a na první pohled bylo patrné, jak rychle roztává, jak si začíná libovat a hrát si. Trochu sklesal, obletěl remízek, přiletěl zpátky, klesal, stoupal, zkoumal reakci na plynový joystick a nakonec po deseti minutách hladce přistál, neschopen slova. Sundal krosnu a helmu, rozzářil se úsměvem a prohlásil: "Tak jsem letos šetřil na barák, ale asi ho odložím. Jdu koupit krosnu."

    To pomohlo ostatním, protože viděli, že i začátečník může zvládnout poletování s krosnou. Nachystal se Martin Hradecký. Odstartoval také napoprvé a polétal si stejných deset minut. Snad jen první zatáčku točil ve slabých 50 m nad zemí a současně měl respekt k výraznějšímu zatažení řidičky (k čemuž jsem své žáky pro období jejich začátků vždy nabádal), takže jej vítr snesl až nad čtvercový lesík, kde letěl tak 20 m nad stromy. To se mi moc nelíbilo, neboť kdyby v krosně došlo uhlí a zastavila by se, stal by se z Martina patrně houbař. Ale i Martin si rychle zvykl, dokonce po přistání prohlašoval, že ať se snažil jak chtěl, rozvibrovat vidění se mu nepodařilo. Asi má v těle, na rozdíl ode mne, silentbloky.

    Další letěl Starej Čauky. Nadhodil Limita a srandovním cupitáním se rozeběhl snad tři kroky a byl ve vzduchu. Přestože prý nedržel plný plyn, stoupal velmi rychle. Přitom se už zatáhlo s přibližující se frontou, vítr i termika ustaly a panovalo ideální krosnící počasí. Čauky letěl velice precizně, vyzkoušel si let po větru a proti, jakoby zkoumal rozdíly s tím spojené. Protože ho dobře znám, špitl jsem klukům: "Počkejte, až přistane. Ten bude nadšenej!! Tutově řekne - tý bláááho, tohle chci!". Čauky mezitím kroužil a osmičkoval, stoupal a klesal, letěl sem a hned zase tamhle, prohnal pár zajíců po poli, našel nějaké milence za křovím a závodil s auty na silnici proti větru. Pak uskutečnil poslední okruh a v naší blízkosti přistál. Běželi jsme k němu a když jsme byli u něho, sundával si už helmu a říkal: "No to je něco neskutečnýho. Tý blááho, já jsem si tak lítal sem a tam. Tohle chci!!!". Celou dobu pak chodil po louce a tvářil se zamyšleně, neboť přemýšlel, které prasátko mu manželka dovolí rozbít za účelem krosnění.

    Z naší skupinky se dále nachystal Yehuda, který v sousední vsi měl jakousi bývalou lásku, jíž před svým letem intenzívně telefonoval, jelikož se jí chtěl předvést. Láska však měla nějaké zpoždění a Yehuda nechtěl čekat. Odstartoval snad ze všech nejrychleji - v náhlém slabém závanu udělal jeden krok a jako ve výtahu stoupal vzhůru. Pak obletěl tradiční trasu jako všichni dosavadní letci a zase přistál. Pak přijela ta bývalá láska.

    Poslední se proletěl Kantor, který obdivuje Viktorovy krosny a jednu si chce pořídit, aby s ní mohl létat se svojí dcerou. Když přistál, už bylo počasí nevalné. Na chvíli sem zavítal Radek Václavík s manželkou a dítětem, krosnu si též prolétnul a po přistání jsme už "provoz" zabalili. Nebe povážlivě zčernalo a z poledního jarního tepla se udělalo nepříjemné chladno. Znovu se rozfoukal vítr, který s sebou přinesla právě přicházející studená fronta.

    Jeli jsme s Kantorem domů a celou cestu si povídali o létání. Oba jsme se také shodli v tom, jak se těšíme na nadcházející sezónu, v níž můžeme za dobrých termických podmínek létat přelety klasickým způsobem a za netermického počasí pak přelety motoristicky. Obě cesty nám způsobí nezřízenou radost.