Chcete na tomto místě svoji reklamu ?



Andělíček a Šikec jsou bratři !

Petr Dvořák

    Byla to pro všechny, kteří u toho byli, šokující zpráva. Nedávný objev genetické identity člověka pomohl ke zjištění, že dva z našich padáčkářů mají tentýž řetězec DNA a jsou navlas identičtí. Jde konkrétně o Radka Šimoníka z Brna (33) a Milana Papírníka - Andělíčka z Prahy (35). Obě dvojčata se narodila přitom různým matkám, avšak je zde reálné podezření, že stejnému otci. Na obou chlapcích totiž pozorujeme nápadně shodné znaky.

 Radek Šimoník

    Tak například, když se Šikec kdysi zřítil na pálavských skalách, viděl prý chvilku kolem sebe lítat andělíčky. Také Andělíček po svém nedávném pádu na Rané sledoval v šoku kolem sebe lítat šimoníčky. Oba dva propadli alkoholu a nikdo jim to nedokáže rozmluvit. Chlapci mají stejný laskavý výraz ve tváři, nosí stejný batoh na padák a připevňují si záložák shodně vespod sedačky. A jak dokáží valit klíny do hlav děvčatům! Nejednou se stalo, že oba sbalili stejnou babu. Legendární Šikecův výrok, pronesený v opilosti na barové stoličce směrem k jakémusi děvčeti vedle "…dej mi, co ti to udělá…" je občas slýcháván také z úst Andělíčkových, i když to prý říká (na rozdíl od Šikece) i kamarádům. Andělíček se chce odstěhovat do Brna, kde bydlí Šikec a ten se zase chce zabydlet v Praze, k níž má specifický vztah. "A majió tam v té Praze šaliny?" říká Šikec bezelstně jihomoravským jazykem. Zkrátka, všechno nasvědčuje tomu, že jsou to bratři.

    Ovšem, nutno dodat, oba to tvrdošíjně zapírají. Andělíček si totiž vysloužil svoji přezdívku tím, že vyráběl keramické andělíčky na hroby, což se Šikecovi ani trochu nelíbí. "Tohle nemůže být žádný můj příbuzný - to je morbidní!" Ani Andělíček nesouhlasí bezvýhradně se vším, co dělá Šikec. "Při startování padáku bych rozhodně nepil plechovkové pivo. Můj bratr Old Šimoník jej však pije pořád." Těmito výroky Andělíček prokazuje indiánský původ svých předků, což zase naopak Radek zapírá. Oba padáčkáři tak vnášejí nejasnosti do problematiky jejich bratrství. Jedno ale společné mají - každý z nich létá na padáku a je to pro ně asi to nejdůležitější.

A dál ?
    Létání je pravděpodobně nejdůležitější pro většinu z nás. Možná bychom nakonec přišli na to, že všichni jsme takoví Andělíčkové a Šikecové (Šikec se prý nemyje a nečeše, takže já se přikláním k té hygieničtější variantě…i když jsou to jen pomluvy) a že vlastně jsme až na malé odchylky všichni stejní. Všichni chceme mít nadhled, všichni jsme si sehnali něco, co nás unese vzduchem a všichni se scházíme na startovištích, letištích, v přírodě. Máme stejné problémy a zájmy. Když spolu někde posedíme, bavíme se jen o lítání nebo o děvčatech a je nám při tom dobře. Minule jsem si tady dělal legraci z lidí, kteří mluví o tomto časopisu s despektem, možná oprávněně, možná ne. S jedním (Kulichem) jsem se setkával týden na Rané, kde jsme oba měli své kursy paraglidingu a ledasco jsme si vyříkali. A hle, najednou jsme si ve všem spolu rozuměli. A také jsme se shodli v tom, že mezi sportovními lítači panuje spousta zbytečného šumu, který vrhá stín na lidi navzájem, ti se pak po sobě dívají úkosem s podezřením, co ten druhý udělá za podraz.

    Takové mínění často panuje nejen mezi námi, padáčkáři, ale snad mezi všemi letci, ať jsou to militárníci, dopraváci, aeroklubáci nebo naši flígři s ultralighty, závěsnými a padákovými kluzáky. Je to asi docela škoda, neboť jistě je schůdnější být si Andělíčky a Šimoníčky navzájem.

    Takže je také dobře, že se pozvolna sbližuje tento časopis s asociačním Pilotem, i když k úplnému spojení nedojde. Je však čas vyvracet mínění, že Paragliding je protiasociační - ne, je jenom nezávislý. Na LAA se snaží vidět klady i zápory a o obou píše. V minulých jsme zdrbli zápory, tak dnes si zde zalistujte a přečtěte si zase na oplátku to, co si o LAA doopravdy myslím.


 Návrat na domovskou stránku