Den blbec
    Byl krásný letní den r.99. S Jirkou jsme se domluvili, že to zkusíme v Harrachově. Jirka vzal auto, rodinu, moji maličkost a naše dva hadrolety. Asi v 9 hodin jsme byli pod lanovkou na Čerťák. Hned dole jsme ale potkali dva kamarády, kteří již zjistili, že směr a síla větru nevyhovuje. Po krátké domluvě jsme zanechali Jirkovu rodinu na turistickém výšlapu a s kamarády jsme se přesunuli na "Škrabkovu" mezičku poblíž Kozákova. Je otočená severně.

    Jízda tam byla jako o život, neboť kamarád, co nás vezl, zpomaloval na 90km jenom když mu někdo volal na mobil. U mezičky s převýšením asi 30-40m si to naši přátelé rozmysleli. Když vane SV, tak pojedou na Zvičinu. Naše auto bylo v Harrachově a představa dalších 50km na Zvičinu a zpět s Kami-kadze rozhodla, že jsme zůstali na té mezičce. Startuju první. Silný vítr na hraně střídá bezvětří, tak jsem hned přistál dole na loučce. Padák ještě nad hlavou a koukám, loučka se svažuje - snad bych popolétl o pár metrů níže. Po pěti krocích začíná jeden z prvních dnešních karambolů, vítr mě strhává lehce doleva, dozadu a já prolétám nádherně rostlým třímetrovým šípkovým keřem. Připadám si jako princ z pohádky o Růžence, jenom hrad a ta ženská nikde. Po chvíli přilétá Jirka, ale na pohádku si nehraje a přistává v pohodě. Společně se shodneme, že minutové slety nás dnes neuspokojí a vydáváme se na stopa na Kozákov.

    Po 3km stopování máme štěstí, bere nás člověk, který jede za synem na vojenskou stanici na Kozákově. Cestou nás řidič baví příhodou o tom, jak jel v noci autem, potkal na silnici splašenou krávu, zastavil a ta kráva jedna blbá mu zdemolovala stojící auto tak, že začala u reflektorů, pokračovala blatníkama, přední kapotou, čelním sklem a přestala, až když to bylo na kompletní výměnu karoserie. Další důvod, proč raději létat, než třeba jezdit autem.

    Na vršku Kozákova nás pytel přesvědčil, že je opravdu SV - to je skutečně k nelétání! Nicméně jsme si vzpomněli na severní sjezdovku, kde jsme v zimě zkusili několik sletů. Sjezdovka samozřejmě vypadá poněkud jinak. Místo sněhu hustá tráva a přímo na odrazové hraně oplocení - zvané ohraďák (funkční). Nerad startuju poslední a tak iniciativně rozbaluju vercajk a bez čekání se rozebíhám. Když chci nadskočit přes ohraďák, klape mi náběžka a je po startu. "Musím se odlepit ještě před hranou", říkám si při druhém pokusu. To se mi také daří! Letím ve výšce 48cm. Ohraďák ve výšce 50cm! Jak to dopadne? Ani zdvižené nohy nepomáhají. Chytám drát přesně mezi svoji sedací část a prkénko sedačky. Asi tak nějak, jako se chytají stíhačky na letadlové lodi, aby nespadly přes palubu. Úchvatné!

     Pouze ale do chvíle, než se dotknu nohama země a zažívám skutečně jiskrné okamžiky. Chvíle tělocviku, kdy se snažím vyprostit, jsou pro přihlížející rodinku zřejmě velmi komické a je škoda, že to nikdo nenatáčí - jistě by vyhrál v "Neváhej a toč".

    Třetí pokus je úspěšnější, jenomže už několik dnešních karambolů mě mělo varovat, že dnes mám "Svůj den" a měl bych jít raději na pivo. Drát jsem minul, ale hned za hranou se padák propadá a tvrdě škrtám o nižší hranu, až se mi křísne před očima. Jsem ve vzduchu a v nedobré výšce, protože sjezdovka končí dole vysokou hranou lesa, ten pokračuje jenom mírným klesáním (asi jako je opadání padáku). V zimě jsme k lesíku dolétávali tak 2-3 metry nad vrškama stromů a těch 1/2km, než lesík skončil jsme kopírovali terén. Jen pro otrlé. Malá bublina nad prostředkem sjezdovky mi trochu pomáhá, ale k lesíku dolétám stylem Tomahowk (nízko letící střely). Vybírám si průrvu mezi stromy a "vpravo šišky, vlevo šišky" zahajuju partyzánský průzkumný let mezi vršky. Naštěstí jsou nestejně vysoké a já rychle hodnotím kudy letět a kde to nekončí "zdí". Opravdu zábavné. Když jsem asi za polovinou, už se mi trochu ulevuje a dokonce se vytahuji ze sedačky, abych si mohl kopnout z legrace do toho nižšího smrku pode mnou. V tom samém místě na mě ale ze stromu z boku kouká do očí veverka a nadává, co dělám v jejím rajonu. Omluvit se jí nestíhám, mám co dělat, abych byl pryč. Hned za lesíkem se objevuje palouček, nad kterým to nervově nevydržím a okamžitě přistávám. Šlapat zpátky se mi nechce (trochu mě bolí kotník), a tak se vydávám dolů do Chuchelny na silnici.

    Děsím se, neboť Jiřího jsem ještě neviděl letět. Snad to vzdal. Jediná cesta z paloučku je přes cestu, kudy právě kráčí asi stopadesát krav na pastvu. Abych se dostal k silnici, musel bych mezi ty krávy vstoupit a jít v protisměru s velikým, barevným, pro krávy zajímavým batohem na zádech. Vybavuje se mi příběh o "Veselé krávě" (viz. výše) a raději nějakou dobu čekám, až všechny projdou. Tím tento "letový" den víceméně končí. Jirku potkávám dole u cesty, kam dojel stopem a vyprávěl mi, jak se dařilo jemu.

    Letěl hned za mnou, stoupák nepotkal, a tak jeho výška u lesíka byla poloviční. Na velkých uších lehce dramaticky napodoboval helikoptéru. Trávník, kam přistál, mnoho místa neposkytoval. Měl štěstí a to dokonce i na majitele domu, který se ani nerozčiloval nad opadákovanou jabloní.

    Závěr? Někdy je lepší jít k Coufalům na pivo, než za každou cenu do vzduchu !

PS: Doufám, že jsem nenudil ty, co létají již dlouho a lépe.