Zpropadená škola. Kdybych aspoň nebyl v takovém vidlákově. V duchu nadávám a pomalu se vleču s velkým báglem na zádech k autobusové zastávce. Po několika minutách přijela našlapaná jednička. Tlačím se dovnitř a v duchu opět nadávám na místní rádoby město. Asi za patnáct minut vystupuji u Prioru a přecházím na protější stranu. Celkem brzy přijíždí sedmadvacítka a já se opět ocitám v šíleně natřískaném autobusu. Místní lidé mi nadávají kvůli tomu, že zabírám moc místa a já jim občas odseknu. Dalších dvacet minut se kývám ze strany na stranu v tomhle pomalém hlučném a upoceném prostředku hromadné dopravy osob. Konečně vystupuji na předposlední stanici. Projdu mezi několika domky a přede mnou se konečně tyčí kopec Stráník s jeho typickou vysokou tyčí s červeným světlem odpuzujícím letadla.
Postupně jak se k němu blížím mě opouští chmurná nálada. Přiblblé tváře kantorů, smog ve městě, našlapané autobusy, ale i příbuzní a podobné nepříjemné věci ustupují do pozadí současně s tím, jak se přede mnou vynořuje mezi stromky úzká stezka vedoucí nahoru. Asi v půli cesty se zastavuji, sundávám ze zad krosnu, svlékám bundu a tepláky a dál pokračuji jenom v trenýrkách a tričku. Tentokrát mi cesta nahoru trvala asi dvacet pět minut. Nahoře si převlékám mokré tričko za suché, beru si svetr, opět na sebe navlékám tepláky a bundu a moje oči hledí dychtivě na oblohu.
Jsou tam dva. Jeden oranžový a druhý pestrobarevný. Nedočkavě vyndávám z krosny mojí modrou hromádku a rychle ji rozbaluji. Fouká poměrně silný vítr, a tak mi to moc nejde. Raději to tak nechávám a jdu si nejdřív vzít sedačku. Pomalu si nasazuji popruhy přes ramena, zacvakávám přezky v nožních popruzích a nakonec cvakne i přezka na břiše. Dál si beru pletenou čelenku a lyžařské rukavice. V krvi se mi pomalu začíná objevovat adrenalin. Člověk má pocit, jakoby se mu třáslo celé tělo. Možná to není jenom pocit. Možná je to tak opravdu, ale pohyby při přípravě na start jsou čisté a přesné. Najednou kolem mě začíná pobíhat malý ratlík. To zase bude legrace. Pokaždé, když člověk chce vzlétnout, běhá pod nohama, zuřivě štěká a snaží se do pilota zakousnout.
Konečně mám na zemi rozloženou moji "žiletku" a pokouším se startovat. Za silného větru mám ale neuvěřitelné problémy, a tak když se mi k tomu ještě do nohy zakousne ten hroznej čokl, tak si ho okamžitě představím rozstříleného samopalem. Zvířata mám jinak celkem rád, ale ne zakousnuté v mojí noze. Volám na opodál stojící dívku, která sleduje mé počínání, aby si toho psa dala na chvíli někam stranou. Řekla, že ho nezná, nicméně se jí na chvíli jakžtakž podařilo ho někam zahnat. Pokouším se znovu o start, jenomže ta moje obluda má nosnost 140 kg a já vážím jenom 75. Chvilku to se mnou mává jako s kouskem papíru a potom se zase válím po zemi.
|
Náhle však vidím, že se pestrobarevný padák začíná přibližovat ke kopci a snaží se jít na přistání. Na chvilku tedy zanechávám pokusů dostat se do vzduchu a naviguji ho. Potom už "sedí" vedle mne. Společně se zdravíme a ihned mu říkám, ať si toho psa sem už nevodí, nebo ať ho naučí nevšímat si padáků. Chvíli se smějeme a pak mu říkám, jestli by mě nemohl na moment podržet na zemi, protože mám problémy se startem.
Vzápětí už stojíme spolu připraveni na start. Prudce nafukuji padák. Cítím, jak se mě ten člověk snaží vší silou udržet na zemi. Konečně jsem srovnal nad hlavou tmavě modrý padák se zeleným pruhem. Zařvu - teď! Stisk povolil a já byl obrovskou silou přímo katapultován do vzduchu. Silný vítr vyžaduje nepřetržité řízení. Během chviličky jsem však vysoko nad stožárem na Stráníku a pomalu pluji vzduchem. V neustálé osmičce nabírám výšku. Už jsem se dostal na úroveň oranžového padáku a při míjení s ním na sebe máváme. V tu chvíli dole opět odstartoval pestrobarevný padák. Zatím je jen při zemi, ale je vidět, že nabírá výšku. Je to stejný padák, jako mám já, ale má menší rozpětí. Cirrus. Ten oranžový je něco dovezeného ze západu. Je malinkej, ale drží se s námi ve vzduchu velice dobře. Asi po půl hodině pilot oranžového padáku stáhl úplně jednu řídící šňůru a vývrtkou klesá dolů. Během další hodiny se mezi námi objevilo i rogallo, ale to rychle zmizelo kdesi daleko.
Po dvou hodinách nádherného létání se sluce začalo schylovat k západu a podvečer přinesl utišení větru. Všichni pozvolna klesají dolů. Při přeletu kolem kopce křičím na lidi stojící nahoře, aby mi vzali moji krosnu a odnesli ji dolů. Poslední oblouk nad polem a přistávám vedle domku na kraji vesnice. Než se mi povede zabalit padák, tak vedle mě zastavuje auto. Je v něm pilot oranžového kluzáku. Poprvé se dnes zdravíme. Přivezl mi krosnu a pomáhá mi do ní "našlapat" padák. Společně si sdělujeme zážitky z krásného dne, ale to už sedím s ním v autě a vezu se do Žiliny. Města plného smogu, nevrlých lidí, nesmyslné školy a dalších nepříjemných věcí. Ve mně však po dnešku je plno energie, která mi pomáhá přežít. Opět mám sílu, která mě dělá před tímto světem nezničitelným ...
|