Chcete na tomto místě svoji reklamu ?



Ing. Luděk Horák a plzeňský klub

Petr Dvořák

    Takový decentní pán. Jeden by ho tipoval na docenta technické vysoké školy, vědeckého pracovníka nebo člověka, jehož koníčkem je být zalezlý doma v kumbálu a šťourat se v nějakých rádiových součástkách. Luděk je úplně jiný. V počítačích se šťourá ve svém zaměstnání, doma se těší z mladé rodiny a chodí létat i skákat s padákem. Je přirozenou vůdčí osobností plzeňských paraglidistů a vede pilotní školu.


Luďku, co nám řekneš o vašem klubu?
    To už je dlouho… Před deseti lety, kdy probíhaly u nás bouřlivé změny a my se tehdy motali kolem parašutismu, jsme začali i s paraglidingem. Rodičům jsem dal do zástavy jejich Favorita, abych měl peníze na první padák a s tím jsme se učili. Byla to nechvalně proslulá Morava (přezdívaná Mordava). Koupili jsme si ji s Pepíkem Teršlů a prvně jsme slítli Zbuzskou haldu, načež jsme usoudili, že máme už dost zkušeností, vzali jsme padáky a odjeli do Alp. Dnes, když na to vzpomenu, mi vstávají vlasy hrůzou. Oba jsme v těch Alpách spadli. Já jsem se sesypal na svahu, protože jsme startovali při bočním větru a byly tam turbulence za vedlejším skalním žebrem; Pepík spadl do stráně díky závětrnému rotoru. Naštěstí to byla ukrutně prudká stráň a tak jsme neutrpěli žádná zranění.

    Potom jsme se tady v Plzni začali scházet a vznikl tak zárodek klubu. Setkali jsme se s padáčkáři z jiných měst, začali létat více a od roku 1991 jsme začali dělat i leteckou školu. Spolupracovali jsme s Jardou Bečkou, tehdejším hlavním inspektorem paraglidingu, takže my jsme žáky vycvičili a on nám je přezkoušel. Výcvik však tenkrát vypadal trochu jinak než dnes - stačilo umět párkrát slétnout Ranou a dostal jsi piloťák. Dneska je to přece jenom někde jinde.

    Jedni z prvních lítačů, kteří k nám přicházeli a kteří tady létají dodnes, byli třeba Vladan Chudek, dnešní instruktor, Viktor Procházka, který vyrábí padákové krosny, Milan Gubernát, Ríša Plos, pozdější hlavní inspektor a spousta dalších. V našem klubu jsou dnes všichni ti, kteří prošli naší školou a získali piloťák. Členství v klubu je bezplatné. Klub má také starší auto, s nímž jezdívají za létáním. Hlavní přínos klubu je pro nováčky, kteří se samozřejmě během týdne nemohou naučit úplně létat a v klubu hledají rady a pomoc. My děláme kurzy tak, že od pondělka do středy se s kurzíky scházíme vždy odpoledne po práci, kdy probíráme teorii a od čtvrtka jsme na svahu a později pak na navijáku. To stačí k tomu, aby žáci k létání "přičuchli", zjistili, zda to chtějí dělat a pokud ano, pokračují s námi dál v klubu. Jakmile získají zkušenosti, začínají být více samostatní. Klub jim ale ukázal, kde létat a jak.

Přichází k vám dost lidí?
    Přichází, každoročně jich máme tolik, že skoro nestíháme školit. Proto ani neprezentujeme žádnou reklamu, ti lidé přicházejí jen na základě ústních referencí našich předchozích žáků. Letos mám trošku rest vůči loňským žákům, protože jsme stavěli naviják, ale letos to s nimi chci do konce roku dolítat. My se tady paraglidingovou školou neživíme, děláme to jen pro radost. Co vyděláme, dáváme na obnovu našich padáků a na létání.

Jste dealeři nějaké paraglidingové firmy?
    Ano, prodáváme tady hlavně firmě Gradient, MAC a trochu Pegas. Nejvíce se tu rozšiřují právě padáky od Gradientu. Klubové padáky máme jenom školní, je to několik Poníků od Pegasu a jeden Korzár. Uvažuji o nových školních padácích, srovnával jsem padáky Sonet a Joint, výkonově se mi zdá lepší Joint. Z technických údajů v katalogu je jednoznačně zajímavější Joint. Nejsem ještě rozhodnutý, přehled o těchto padácích mám a příští sezónu se rozhodnu.

Na čem lítáš ty?
    Na Espritu.

A co začínající piloti, kteří ještě nemají vlastní padák?
    Jednu sezónu jsme zkoušeli půjčovat padáky, ale máme s tím špatnou zkušenost. Za jeden rok jsme vydali dvojnásobek peněz za opravy, než jsme vybrali za půjčování. Dnes si lidi, kteří chtějí létat na půjčeném padáku, vezmou naše školní padáky a jezdí s námi pod naším dohledem. Jakmile někoho pustíš z očí, chovají se k půjčenému padáku dost macešsky.

S kým děláš kurzy?
    Často s Pepíkem Teršlem, ten je inspektor, s instrukotry Vladanem Chudkem, Pavlem Bartovským a Honzou Lacinou. Letos jsme dělali jen dva kurzy. Zájem by byl větší, ale nemám tolik času. Naši žáci jsou prakticky jenom z Plzně, tomu odpovídá i systém výcviku.

A má tady někdo závodní ambice?
    Mezi námi je poměrně dost lidí středního věku nebo starších, kteří nemají zájem závodit. Výkonnostně létat chtějí, i když létáme spíše přelety pro radost.

 Luděk Horák

    Občas někdo polítá v termice a ulítne pár kilometrů. Jenže na pořádné létání je potřeba neustále trénovat, na což tady lidi nemají moc čas. Rovněž tu nemáme v okolí moc kvalitních terénů; jezdíme na malý svah u Koterova, na Třebouňský vrch, odkud se však nedá odletět, protože je tam TMA Karlovy Vary. Tady v Plzni je CTR letiště v Líních, s tamějším velením máme výborné vztahy a proto také jsme se dohodli na určitých pravidlech létání na Koterově. Smíme tam létat do 50m nad zemí a každý létající má povinnost zatelefonovat do Líní na řízení letového provozu a oznámit zahájení a ukončení provozu. Přes Koterov létají vrtulníky záchranné služby směrem na Prahu.

Kolik tak nalítáš hodin ročně?
    Kolem osmdesáti. Loňský i letošní rok však byly slabší, stavěli jsme naviják a nebylo moc času na lítání. Letos jsem byl ve vzduchu snad jen 30 hodin a to je málo.

Co zájezdy?
    Děláme několik zájezdů do roka, dokonce jsme uspořádali autobusový zájezd. Jezdíme hlavně do alpských zemí - Francie, Švýcarska, také na Korfu, kde spojujeme lítání s potápěním a dalšími zábavami. Ale to víš, musím skloubit rodinu, práci a tyto koníčky a nejde to už tak snadno, jako když je člověku dvacet.

Kolik ti vlastně je?
    Jednačtyřicet.

Na co v lítání nejraději vzpomínáš? Nějaký přelet ...
    Jednou jsem si pěkně zalétl v Zillertalských Alpách něco přes 90km, bylo to moc pěkné. Létání v horách mi vyhovuje mnohem více, než létání v našich rovinách, protože je tam rozmanitější létání, příroda. Jsem odkojený lyžováním a pobytem v horách, takže mě to tam tak nějak více táhne ...

Jak se na to všechno tváří manželka?
    Je to ještě mladá ženská, je jí pětadvacet a je to moje bývalá kurzistka. Koneckonců, sama si občas zalétá, i když máme malého kluka. Létá i její otec, můj tchán, takže v rodině je pro tyto sportovní aktivity pochopení.

Co do budoucna?
    Představy jsou pěkné, jak to však bude ve skutečnosti, to nevím. Nechávám věcem volný průběh a dokud to půjde, chci létat. Do nedávna jsem ještě skákal s parašutistickým padákem, mám něco přes 1200 seskoků a nechci oba sporty porovnávat. Možná je paragliding více adrenalínový. Asi se mi líbí více, je to pro mě takový únik do jiné reality.


 Návrat na domovskou stránku