Když jsem byl na návštěvě u svého kámoše a někdejšího paraglidingového žáka Páji, pochlubil se mi skvostným dárkem, který našel pod vánočním stromečkem. Byla to učebnice paraglidingu z roku 1989 a po drahném přemlouvání mi ji půjčil. Jednoho večera jsem měl konečně chvíli času a zalistoval jsem v této brožurce. Postupně jsem se začítal do řádků a nakonec jsem usoudil, že to je nejzábavnější publikace, jaká kdy byla o paraglidingu napsána. Jejího autora jmenovat nebudu - nechci ani jeho, ani publikaci zesměšňovat, protože musíme si uvědomit, že knížečka je stará deset let a že to, čemu se dneska smějeme, se tehdy bralo zcela vážně. V roce 1991 jsem se poprvé setkal s padákem a paraglidingem právě u tohoto autora, vlastně tak trochu i jeho přičiněním jsem se poprvé vznesl nad sjezdovkou a neochvějně rozhodl věnovat se tomuto sportu. On si na mně už asi nepamatuje, ani nevím, jestli se sám ještě létání věnuje. Ale pojďme zahájit náš minikurs létání.



  Hned v úvodu se dovídáme, jak je výhodné propojit obě karabiny na padákových popruzích duralovou trubkou a k ní doprostřed připevnit horolezecký postroj. Ten je tak víceúčelový - poslouží jak při lezení po skalách, tak i při následném skoku dolů s padákem. Autor považuje toto řešení za velice zajímavý vynález. Kromě toho umožňuje takováto postroj otočit se před startem čelem k padáku a v silném větru startovat pozadu. Bombastické však je to, že za letu se můžeme otáčet do všech stran a fotografovat.

  Pokud chceme opakované slety po horolezení, pořídíme si sedmikomorový padák. Kdo je lehký, může ještě vyžádat méně povrstvený a tedy víc propustný materiál, aby rychleji klesal. Pro výkonnostní létání na přelety však nezbytně potřebujeme vrchlík devíti nebo jedenáctikomorový. S těmi jsou někdy problémy, protože větší plochy jsou více háklivé na únik vzduchu v turbulencích. Aby se padák moc neničil vlivem slunce, vody a sněhu, je nejlepší ho ušít z dacronu. Nakonec, vrchlíky z jemných tkanin mají tendence se kroutit při nepřiměřeném manévru. Sama výuka létání je nejvýhodnější na lyžích, ovšem za předpokladu, že pilot - začátečník je zároveň dobrým lyžařem. Přesto se později musí naučit startovat bez lyží, aby se připravil na léto. Pokud je vrchlík ušitý z tuhého materiálu, stačí před startem rozložit prostřední tři kanály a zbytek do "harmoniky". Po cuknutí za nosné popruhy padák pohodlně odstartuje. Přistávací manévr se dělá takto: Poslední zatáčku dokončíme ve výšce 200 metrů, přeletíme po větru přistávací plochu, otočíme se proti větru a letíme směrem k přistávacímu terči. Pokud je ovšem vítr silný, můžeme k místu přistání také couvat, ale musíme dávat pozor, abychom padák nepřetáhli.

  V teoretické přípravě se v meteorologii dozvídáme spoustu užitečných znalostí, například o molekulární výměně tepla; že vítr je částečně způsoben prouděním vzduchu z tlakové výše do tlakové níže, ale z větší části cirkulací v tlakových útvarech; že tlaková níže vytváří brázdu nižšího tlaku; že nemůžeme věřit některým na první pohled čelním větrům, když se vlastně může jednat o návrat zpětného větru; že každá vrstva vzduchu je vždy uzavřena pod jinou vrstvou vzduchu.

  Pravou leteckou instruktáží je návod k řešení neobvyklých situací.

  Tak třeba k vyfouknutí vrchlíku často dojde při letu se silným větrem v zádech. To pak musíme padák odbrzdit a pumpováním řidičkou dofouknout. Musíme získat vyšší dopřednou rychlost, což učiníme otočením proti větru. Tak jako tak vždy počítáme s určitou ztrátou výšky. Konstrukce vrchlíku by měla zaručit, že tato ztráta výšky nebude větší, než 50 metrů.

  Při přistání do elektrického vedení jsme v pohodě. Pouze, jde-li o vysoké napětí, vyvarujeme se spojení vodičů vlastním tělem. Po přistání se řídíme obecnými zásadami bezpečnosti a vše nahlásíme energetickému závodu. Musíme-li už přistát na kolmou stěnu, přednožíme proti zdi, aby se náraz rozložil na celá chodidla. Také při přistání na šikmou střechu se snažíme zachytit komínu nebo bleskosvodu a v letu (seskoku ze střechy) pokračujeme pouze v případě, že vrchlík zůstal po přistání naplněn. Do omezeného prostoru se přistává zásadně parakotoulem.

  Při bouřce nelétáme. Sání je při zemi až 10 km kolem bouřky a největší nebezpečí nám hrozí v bleskové zóně, zejména v její spodní třetině.

  Následuje vyšší škola létání. Podle mého názoru je to přímo univerzita.

  Při hledání stoupavých proudů se musíme nejprve naučit rozeznávat živé a mrtvé mraky. Je to dost jednoduché - ty mrtvé totiž nemají stín na zemi. Když se ale dostaneme pod oblak nimbus (že takový oblak neexistuje autor pomíjí), máme smůlu. Ze všech stran pod něj vanou větry, které nám znemožní zpod oblaku odletět. Únik je možný jedině rázným vyfouknutím vrchlíku a několikasekundovým pádem. Při bočním střetu s termikou je křídlo unášeno do strany. Zatáčku ve stoupavém proudu je nejlepší provádět náklonem v sedačce a stažením předního popruhu. Stoupavý proud z bezpečnostních důvodů opouštíme 5 km před čelem mraku. V mraku by mohlo dojít i ke ztrátě orientace nebo turbulentnímu proudění. Stoupavý proud hledáme podle mraků, a když to není možné, pak podle určitých znaků v terénu, pachů a pocitů tepla.


  Pro létání v termice v horách si do batohu s padákem přidáme ještě lyže a hole, teplou bundu, jídlo, lékárničku, přilbu, mapu a bivakovací výstroj. Vzhledem k tomu, že asi budeme přistávat v místě, kde není žádný ukazatel větru, bylo by vhodné mít ve výzbroji několik malých dýmovniček takové barvy dýmu, aby byl viditelný v terénu v příslušném ročním období.


  Tolik výběr z krásné publikace, kterou jsem kdysi hltal a pod vším tímhle textem jsem si představoval své padesátikilometrové lety na Bigu z Rané. Že to všechno bylo trochu jinak? To přece nevadí. Nevím, jak u koho jiného, ale u mě tahle knížka splnila svůj účel. Dostala mě k padákovému létání.

Petr Dvořák