Petr Dvořák

    Monacké knížectví, obklopené sladkou Francií s opravdu azurovým pobřežím, není jen koutem světa pro vyvolené boháče. Dá se tady strávit týdenní dovolená, jejíž cena je srovnatelná s pobytem v Krkonoších nebo Alpách. Snad i proto sem jezdí dost českých a nakonec i evropských padáčkářů na sklonku zimy, aby si zde pohodově zalítali v mořské bríze a termice. Koncem února a začátkem března tu bývá jasné a slunečné počasí, zrající pomeranče se potajmu otrhávají ze stromů v zahradách kolem ulic, lidé se opalují na pláži, přestože moře je ještě chladné a nad hlavami poletují spousty padáků. Azurové pobřeží je v tu dobu skvělý simulátor července.

Jízda
    Sešla se nás dost velká parta, něco přes dvacet lítačů. Tři půvabná děvčata a dvě desítky Sylvestrů Stallonů. Několik auťáků si dalo sraz v Žebráku v pátek 26.února v osm večer u benzínky. Blázinec, dohadování, přehazování báglů, syčení plechovkového piva a červené odlesky lahví vína, dobrá předpověď i nálada. Před námi bylo 1300 km a 14 hodin jízdy. Noční obloha prozářená měsícem, dálnice poloprázdná. Ríša Plos jakožto vedoucí výpravy vydal povel a už jsme upalovali na jihozápad. Kolem Mnichova provoz zhoustnul, ale dál přes Alpy v pohodě. Díky měsíčnímu světlu jsme si hory mohli krásně prohlížet. Nahoru přes Brennerský průsmyk, kde ještě před týdnem zasypávaly laviny celé vesnice a nyní jako by se nechumelilo, hnali jsme stokilometrovou rychlostí Jakubovým obytným Mercedesem. Minuli jsme Stubaital, cestou dolů do Itálie pak odbočku na Grappu a za hodinu jsme měli Dolomity za zády. Nekonečné roviny Pádské nížiny, hudební Cremona, Ligurské Apeniny a pak konečně pobřeží Středozemního moře. Posledních únavných 150 km podél modrého moře, stihli jsme se vystřídat ve spánku a konečně se před námi otevřel záliv Golf de Bleu v oblasti Cap Martin, v místě, kde Francie obklopuje Monaco. To se nedá ale popsat. Tak zvláštní architektura, palmy, uličky a silnice narvané auty, kličkujícími mopedy, vzdouvání moře a tříštění vln, proti moři vysoké hory a skály, do nichž se prudce opírá slunce. Lidé se procházejí v tričkách, na moři se kolébají jachty, létají tu rackové a malé vrtulníky, avšak padáky nikde nevidíme. Naháněli jsme se vysílačkami a telefony s posádkami ostatních aut, ale nějak to vázlo. Přistávačku na pláži jsme nemohli najít a tak jsme složitou cestou přes několik městeček a vesnic vyrazili nahoru hledat start, což se nám nakonec povedlo.

Sobotní polítání
    Výjezd byl poměrně dlouhý, 17 km v neustálých zatáčkách a hustém provozu. Vyjeli jsme do nadmořské výšky asi 1000 m, na horu plnou vysílačů a vysokánských anténních stožárů. Docela tady pofukoval svižný vítr a startovačku jsme nikde neviděli. Trochu jsme se vrátili a konečně našli tu správnou cestu ke kopci Monte Gros, kde už zdaleka byly viditelné koberce a větrný rukáv. Silnička, která ke kopci vede, je v posledním kilometru hrozně úzká, jen na jedno auto, takže na uvítanou jsme hned měli problémy s vyhýbáním. Nakonec jsme dojeli až na konec cesty, zaparkovali a konečně začali vyndávat padáky a převlíkat se po cestě do lítacího oblečení. Potkali jsme kluky Pegasáky, kteří tady právě končili svůj týdenní pobyt. Prý měli nevídaně špatné počasí, celé tři dny byly neletové. Tak jsme se pozdravili a odebrali se na startoviště. Od konce asfaltky se musí ještě jít po pěšině asi 400 m po vrstevnici, až se dojde ke kobercům. Startoviště je na výspě kopce, odkud se dá vzlétnout do tří stran - východně, jižně a západně. Stanuli jsme ve výšce 660 m a koukali ze strmé stráně dolů na hustě zastavěné pobřeží, pláže, přístavy a moře, táhnoucí se až k obzoru. Bylo tu dost lidí. Francouzská a německá paraglidingová škola a nějací testpiloti. Tenhle kopec má totiž jednu velikou přednost: po startu se dá letět přímo nad moře, což trvá tak dvě tři minuty, a tam se může každý pěkně vyřádit a nacvičit si sestavičky extrémních figur. Ríša se ke mně přiklonil a povídá: "Támhle máš Robbieho Whitala!" Cože? Mistr světa z roku 1992 zde? Podíval jsem se pozorněji a fakt - je to on. Vypadá jak hadrník, umolousané džíny, omlácenou přilbu, omšelou bundu. Hned mně napadlo udělat pár fotek, položit mu několik otázek a dát na památku časopis. Ale byl už nachystaný ke startu a taky hned startoval. Stylem letu mi silně připomínal Tomáše Suchánka. Po vzletu zamířil tak 50 m před kopec rovnou do stoupáku, kde zahájil kroužení div ne v negativce. Za pár minut byl dvě stovky nad námi a odtud letěl přímou čárou nad moře. Nad vodou testoval masívní klapance, při nichž nechal padák roztočit do hutných rotací, pak procházel vývrtky a fullstally. Byla to pěkná podívaná. Ale my už chtěli též do vzduchu. Pláž, na níž se přistávalo, jsme všichni dobře viděli a tak všichni naskákali do vzduchu a lítali, co to dalo. Většinou jsme se moc dlouho ve vzduchu neudrželi, protože termika byla dost slabá a vítr (navzdory tomu, co jsme pozorovali tam nahoře u anténních stožárů) taky. Všichni lítali normálně, jakoby prozkoumávali neznámý terén. Letmo jsem zahlédl Jazzmana, jak krásně točil se svým Ventem nad údolím, Martina Slívu, který se vyjádřil, že tady trénuje na mistrovství světa (v onom slabém termickém čajíčku nevím ale co). Dole na pláži jsem potkal Ríšu, který pilně testoval a proměřoval padák od Sfairu a Easy Fly. Jinak jsme docela úspěšně ozdobili monacké nebe Gradienty.

    Večer všichni zalezli do hotýlku nedaleko pláže. Jazzman přišel s poznatkem, že všude jsou tu ukazatele s nápisem La Plage, a že to asi bude nějaké významné město nablízku. Už za tmy jsme vyjeli - Jakub, Jája a já - tím jeho obytným autem nahoru skoro ke startovačce, zaparkovali a zabydleli se. Při večeři jsme koukali z okna na zářící Monte Carlo dole pod námi. To je teda síla!

Neděle
    Termika to tady zrovna nepřehání. Čekali jsme víc. Ovšem neznamená to, že bychom byli zklamaní. Počasí bylo nádherné. Jasno, teplo, trochu to chodí v bočním údolíčku, občas lze chvilku točit. Lákavé jsou skály a prudké svahy vpravo, přímo nad Monakem. Příležitostně k nim někdo přeskočil a vytáčel pár desítek metrů nad jejich horní hrany. Martin Slíva pozorně prohlížel okolí, potom si oblékl kombinézu, špičatou přilbu a Avaxe. Odstartoval svým klasickým způsobem, div že se přitom nepřerazil a pak nás všechny čoudil. Někdy jsme se ve vzduchu potkávali. Termika byla fakt mizerná, každou chvíli všichni proklesávali hodně hluboko. Martin však vždycky vyšťoural něco, v čem se dalo udržet a taky se udržel skoro pět hodin. Někteří další členové naší výpravy zalétávali nad moře a dělali první pokusy s některými figurami. Pája Vlasák řečený Oldřich Kaiser, zvyklý na nečekaná přistání v Berounce, uvážil, že Středozemní moře je vlastně taky taková větší Berounka, neodolal a přistál do něj. Jeho nerozlučný přítel Gabo se zase přibližoval k pláži kolmo od moře a dlouho se nemohl rozhodnout, na kterou stranu zatočí na konečné přiblížení. Nakonec se rozhodl zatočit někam, bylo to však po větru a ve směru, kterým pláž moc dlouho netrvala. I jeho přivítala náruč azurové slané vody a sranda. Oba se museli odměnit plechovkou "kapsového", konkrétně přerovským pivem Zubr. Když viděli, jak jim závidím, řekli mi, že si plechovky s pivem kupují támhle vedle na nádraží v automatu, za pět franků. Darebáci, skočil jsem jim na špek, všechny ty nesmysly jsem jim věřil a hledal v peněžence drobné.

    Jája lítala na Klasiku a dolítala si tady kurs s bohatým převýšením. Petr Bernát pendloval se svým autem mezi přistávačkou a startem. "Proč do toho taky nejdeš?", ptali jsme se. "Ále, mně se to nějak nelíbí". Pravda, počasí bylo klidné, skoro ideální pro pořádání základního kursu paraglidingu. Přijeli nějací Rakušáci, škola. Neskutečná dřeva na starty. Instruktorka s nimi měla svatou trpělivost. Jakmile odstartovali, letěli nad moře a tam valili všechny figury. Oldu a Gaba to zjevně inspirovalo, protože večer, když vypili mnoho "kapsových", vymýšleli v hotelu řadu figur nových, doposud (a asi ani v budoucnu) nezalétnutých.

Pondělí - posádka v ohrožení
    Zrána přibylo nad horami trochu kumulů a i jitro bylo takové chladnější. Zlepšila se dohlednost, časně dopoledne byl jen v údolích slabý opar. Čekali jsme rozhodně lepší termiku, než jaká byla v předešlých dvou dnech. Kolem poledního opravdu začaly chodit pěkné stoupáky. Bylo jen potřeba se držet blízko terénu, nezalítávat daleko k pobřeží. Pohled na město a celé pobřeží už začínal být poněkud okoukaný a tak řada členů naší výpravy začala mít roupy. Ostatně, bylo to dobře, aspoň si každý prošel pár figur, které by se u nás jen těžko bezpečně cvičily. Pepa Vokatý by ani nebyl celý, kdyby nezkusil něco mimořádného. Jeho mysl se dlouho upírala k myšlence docílit co největšího opadání. Zkusil B-stall s popruhy nadoraz dole, ale byl hořce zklamaný z necelých 11 m/s. Schválně tedy vypustil popruhy asymetricky. Byl pak trochu zaskočený rychlostí, s jakou padák vlítnul do negativky. Nezasahoval do řízení, aby zjistil, jestli padák z režimu sám vypadne. Moře se blížilo a Pepa nakonec raději neriskoval a vyvedl své křídlo pomocí fullstallu do normálu.

    Odpoledne se termika ustálila do klasické podoby širokých a mírných stoupáků, v nichž se dalo dlouhé minuty donekonečna kroužit. Někoho lákal výpravný hotel na vysoké kolmé skále, asi 300 m pod úrovní startu, kolem něhož se dalo létat v těsné blízkosti a provokovat hotelové hosty a personál nakukováním do oken z několikametrové vzdálenosti.

    V podvečer, při zapadajícím slunci, nás vyjelo asi deset k večernímu klidnému sletu nahoru na startoviště. Potřeboval jsem testnout tandem při extrémní figuře a hodil v plén výzvu, kdo se mnou půjde na fullstall. Zaražené ticho. Vzal jsem tedy Jáju, která moc neváží, a vysvětlil jí, co budeme dělat. V tu chvíli jsem sám netušil, že nás čeká jeden z nejdramatičtějších okamžiků života. S tandemem jsem nedělal nikdy nic kromě klapnutí uší a jednostranného zaklapnutí a byl jsem hrozně zvědavý, jak se křídlo zachová. Ostatně, i tandemy se testují ve figurách.

    Rozložili jsme padák, všechny drahocennosti jako vário, radiostanici, doklady a peníze jsme nechali v autě pro případ přistání do moře. Ostatní nám popřáli hodně štěstí, což jsme za chvíli dost potřebovali. Bylo skoro bezvětří, krásný podvečer. Odstartovali jsme popředu, padák krásně vyjel nad naše hlavy, krátký rozeběh a už jsme se vyhoupli nad stráň. Zamířili jsme nad moře; letmo jsem se ohlédl a uviděl naše přátele, jak slézají na skalní výběžek, aby lépe viděli to divadlo. Škoda, že nikdo neměl videokameru, hrozně rád bych tu apokalypsu dneska v klidu při kafi viděl. Nebudu zapírat, že jsem měl trochu strach. Koukali jsme s Jájou, jestli už jsme nad pobřežím.