Čekání na začátek sezóny v Čechách bývá opravdu zdlouhavé. Proto jsem se letos rozhodla vycestovat za lepším počasím. Ale kam? První kolo PWC v Argentině nebo mistrovství Austrálie jsou sice závody lákavé, ale také dosti finančně náročné. Od Petra Rečka jsem se však dozvěděla ještě další možnost: Ruské ligové závody, které se každoročně konají koncem února na Kavkazu, v horské vesničce Dombaj. Ta leží až na jihu Ruska, na úrovni Černého moře, asi pět kilometrů od Gruzie. Tím bylo rozhodnuto, protože poznat takové hory mně opravdu lákalo.

    Začala jsem hledat další dobrodruhy pro tuto cestu. Ze všech lidí, kteří by "sice rádi jeli, ale...", se ke mně nakonec připojil jen jeden. Byl to můj týmový kolega Radek Večeřa. A tak jsme osmého února vyrazili vlakem Ostrava -Moskva, psychicky mohutně podpořeni slovy kamarádů a maminek, že už se nikdy nevrátíme. Po sedmadvaceti hodinách prospaných ve vlaku jsme dorazili do Moskvy. Tam na nás čekal náš "opatrovník" Sergej Elizarov, který je ruským dealerem firmy Mac. Následovala prohlídka města, při které jsem zjistila, že Moskva vypadá jako civilizované evropské město, ale lítat se tam moc nedá. Proto jsme se hned další den přesunuli do Dombaje. Cesta nebyla jednoduchá: Dvě hodiny autobusem na letiště, dvě hodiny letadlem a nakonec znovu autobusem, tentokrát však šest hodin. Na místo jsme přijeli až za tmy, ubytovali jsme se v hezkém privátu a nechali si zdát o okolní přírodě, ze které jsme zatím zahlédli jen temné obrysy hor.

    Až ráno jsme zjistili, jak vypadá lyžařské středisko na ruský způsob. Jsou to dva obrovské betonové hotely, pár činžáků a mezi tím opravdu "vkusně" rozseté dřevěné budky s občerstvením - tj. s vodkou. Všude okolo se tyčí zasněžené pusté hory. Při pohledu hlavním údolím dolů sníh po pár kilometrech mizel. Pouze na jeden z vrcholů vedou lanovky. Kabinka z Dombaje do výšky asi 2300 m.n.m, kde jsou opět kavárničky a restaurace a kde začínají sedačkové lanovky. Nejvýš je možné dojet do výšky 3000 m.n.m, odkud vede jediná upravovaná sjezdovka, ze které se také startuje. Start je možný buď z jejího konce u vrchní stanice kabinky, nebo z mezistanice sedaček, anebo prostě z vrcholu. Jednoduše řečeno, startovat se dá všude.

    Před závody nám ještě zbylo pár dní na zalétání našich nových padáků se záhadným názvem Meep-Meep a na seznámení s terénem. Krajina byla taková, že snad ani já nemohu zabloudit. Od startu vedou čtyři údolí, létá se však pouze dvěma, protože v ostatních není žádná civilizace. Přistání v takovém místě si nedovedou představit dokonce ani Rusové, zvláště pak proto, že v této oblasti neexistují záchrané helikoptéry. Dokonce ani pro převoz vážně raněných.

    S tímto vědomím člověk létá přece jenom trochu opatrněji. Je tedy možné letět buď na šest kilometrů vzdálený alpinistický tábor, nebo hlavním údolím, které vede až do rovin před Kavkazem a je v něm silnice. Počasí však s naším tréninkem spolupracovalo jen jeden den. Startovali jsme z 2500m n.m a nad příkrými stráněmi pokrytými sněhem chodily stoupáky okolo tří, čtyř metrů za sekundu až do výšky 3200m n.m. Přistát nás donutila až po dvou hodinách zima.




    Registrace do závodů se konala čtrnáctého února. Věřte nebo ne, ale závodů se účastnilo 85 pilotů a to organizátoři ještě dalších čtyřicet odmítli. První cena bylo neuvěřitelných tisíc dolarů. A tak jsme zaplatili 600 rublů startovného tj. asi 25 dolarů a těšili se na kvalitní závody. Zklamání však bylo opravdu velké. Místo dlouhých přeletů jsme dlouze pozorovali oblohu. Navštívila nás výrazná tlaková níže a setrvala až do konce závodů. Podle slov organizátorů, to bylo poprvé za deset let.

    Ze zrušených závodů jsme smutně odjížděli domů. Útěchou nám měla být alespoň jednodenní zastávka ve Stavropolském kraji, kde bylo počasí přece jen o něco lepší. Je to vyprahlá rovina před Elbrusem, ze které sem tam vykukuje 300-500 metrů vysoký kopec. Na většině z nich se lítá. Ochránci přírody tu nejsou, nebo spí celoročním spánkem. Za silného větru jsme posvahovali na kopci Juca a poté se už opravdu vydali na cestu domů. Tu nám ještě trochu zpestřili ruští celníci, kteří nás tipovali spíš na pašeráky drog, než na sportovce. Nevím, jak je to při našem vzhledu "slušňáků" vůbec mohlo napadnout.

    Domů jsme se vrátili po necelém měsíci, obohaceni silnými zážitky. A pokud souhlasíte s heslem: "Co nás nezabije, to nás posílí ", nezbývá mi, než Vám popřát hodně štěstí při výletu na Kavkaz. Budete ho totiž potřebovat.