Když je tedy letos ten Kozákov takový zázračný, to se tam tedy budu muset zajet aspoň jednou podívat! Tohle jsem si říkal, ledva jsem dorazil ze závodů na Straníku ve čtyři ráno domů. Vysypal jsem tašku plesnivých triček a špinavých ponožek doma, obměnil své oblečení za čistší, tři hodiny si zdřímnul a v horkém následujícím dopoledni uháněl na kopec proslulý pekelně dlouhými odlety. Bylo skoro jasno, sporadické ploché kumuly nevypadaly nijak přesvědčivě. Od západu se přisouvala vrstva hustých cirrů - jak jinak, že? Vždyť to mám z Kladna pouhých 150 km, tak proč se zbůhdarma nepoválet na startovišti a pak jet zase domů.

    Na Kozákově se pohybovalo několik lítačů. Skipáč zrovna brousil nebe 200 metrů nad startem, Jazzman zapřáhnutý do Venta pod mezí připravený k rozběhu. Vítr foukal přirozeně naprosto dementně z jihovýchodu až jihu a dva padáky zmítané před kopcem mě utvrzovaly v tom, že termika termí asi někdy jindy, dnes však ne. Vytáhl jsem mapu a rozmýšlel, kam namířit svoji fantazii. Volil bych za cíl přistávačku dole, ale kdyby mně někdo viděl, jak takový protokol fotím, zavolal by mi odbornou lékařskou pomoc. Rozhodl jsem se tedy letět do Nového Města pod Smrkem. Tam jsem kdysi jezdil s dětmi na poldovské pionýrské tábory, tam to všude znám, to se mi bude líbit. Přistál Skipáč, chvíli jsme si povídali a nakonec mi poradil, že snos by spíš ukazoval na Frýdlant. Ostatně, Frýdlant tu měli napsaný všichni okolo, tak abych nevybočil z řady, napsal jsem ho taky. Jaký jsem idiot, to jsem poznal o dvě hodiny později.

    Po ustrojení do všech bund, taštiček, provázků a popruhů, nafutrovaný deseti kilogramy vody, jsem stanul na nudnou půlhodinu vyčkávání, jestli se vpředu před kopcem nezjeví nějaký příznak termiky. Nic se nejevilo, ale protože mě to už silně nebavilo, odstartoval jsem. Ve vzduchu, blízko přede mnou, byl Tonda Pallas na Avantu a ještě někdo se Sfairem. Nad svahem se snad ani nedalo udržet. Mírně turbulentní bubliny nebylo možno ustředit a všichni jsme klesali a klesali… Tonda za chvíli přistál dole pod Kozákovem, ten druhý mládenec přistál nahoře na startovačce. Já se trápil čtvrt hodiny těsně u lesa, až konečně přišel jakýs takýs použitelný stoupák. Koutkem oka jsem postřehl, jak se ze startu rozebíhá Jazzman a Sfairák. Po chvilce jsme všichni začali točit a dostávali se postupně nad kopec. Ale ten snos! Stihnul jsem cvaknout věž na vršku, sebe a vrchlík, a pak jsem se už jen věnoval ustřeďování neustále bloudícího stoupáku.

    Nu, netrvalo dlouho a ztratil jsem jej docela. V psí výšce jsem hupsnul na hřebínek nad Koberovým, oba padáky letěly za mnou, avšak jeden více vlevo, druhý více vpravo. Bohužel, nic nepotkali. Zamířil jsem nad místo předpokládaného výskytu termiky a jéje - takový nános štěstí, ten stoupák tam byl! Ač foukal opravdu silný vítr, stoupák byl překvapivě klidný. Jen jsem ho musel neustále dohánět po větru. Když jsem ho ve výšce 1800 m MSL dotočil, byl už jsem za Železným Brodem. Obloha se zhusta zatahovala cirrostratem, takže jsem začal mít typické zádumčivé myšlenky nedoletěného přeletu. Již v tu chvíli jsem pozoroval zásadní rozdíl mezi směrem větru a směrem na Frýdlant. Soustavně jsem zíral do mapy a snažil se určit jména vesniček pode mnou. Dole krajina jakoby byla zasypaná miliardou domečků bez ladu a skladu, čert aby se v tom vyznal. Kompas ukazoval pořád stejně, ať jsem letěl kamkoliv. Nemohl jsem přijít na to, proč se tak nějak zaseknul, nebo co. Teprve později po přistání jsem našel uvnitř navigační taštičky, v níž mám kompas přidělaný, svůj mobilní telefon, který působil na magnetku. Vlevo byl ale dobře zřetelný Jablonec (rozsypané domečky tam zhoustly) a za ním Liberec (na jedné ulici jsem tam viděl jít Bábovku). Zamířil jsem k hřebeni Černé Studnice, na nějž foukal vítr rozhodně příznivěji, než na Kozákov. Létal jsem tam nad lesem, ale stoupák nikde. Až v závětří tohoto hezkého hřebene jsem našel a obtížně středil slabší stoupání. S narůstající výškou lehce sílilo, avšak zanedlouho jsem ho definitivně ztratil. S výškou jen pár set metrů jsem hnal po větru, že jsem předjížděl auťáky pod sebou, k planinám Jizerských hor. Na jejich začátku jsem viděl veliké jezero s přehradou, které má vojenská letecká vizuální mapa 1:200 000 nějak nezaznamenala. V už malé výšce nad zemí jsem zoufale pátral po termice, krajina byla už šedavě a mdle osvětlená od slunce zakrytého hustými cirry. Stoupák jsem našel, že mi div neodnesl vrchlík. Hned jsem v něm ohnul padák a po tanečním čardášovém úvodu jsem vytančil valčíkem (půlklap klap, půlklap klap…), polkou (bác bum, bác bum) a skočnou zase do výšky 1800 m.

    Vichr mě zběsile hnal přes zmíněné jezero daleko nad pusté pláně vrcholných Jizerek. Petra Krausová tu prý někde nechtěně přistála a pak týden scházela dolů do civilizace. No nazdar. Naštěstí jsem měl výšky dost, ale připadal jsem si těžce osaměle. Města a vesnice zmizely daleko za mnou, pode mnou širé pustiny lesostepí s roztroušenými nesouvislými sněhovými jazyky. Vzhledem k jejich nadmořské výšce jsem nebyl nijak závratně vysoko nad zemí a stoupáky už došly. Snad to dokloužu. Hledal jsem podle mapy Frýdlant, který jsem nakonec poznal podle tamního zámku. Bylo mi však jasné, že v tomhle větru se tam nemůžu za boha dostat. Nevadí, poletím se podívat na ten náš slavný bývalý pionýrský tábor, kde jsem před deseti lety coby dr.Obleva předpovídal dětem na večerním nástupu počasí.

    Pokračoval jsem v letu na Hejnice, kam jsme s ostatními pionýrskými vedoucími chodívali na diskotéky do Obřího sudu. Při letu nad Poledními kameny jsem byl překvapený, jaké jsou tu kolem krpály. Spíš mi připomínaly Krkonoše s lavinovými svahy a kosodřevinou, než mírumilovné Jizerské hory. Vesnice Bílý Potok, přes níž jsem letěl, je proslulá jako nejsrážkovější místo v České republice. No jo, teď je to z výšky krásně vidět, říkal jsem si v duchu. Tadyhle zleva, od západu, sem fouká vítr do téhle uzavřené kotliny vpravo. Tam je nucený stoupat po prudkých svazích nahoru a přitom v něm kondenzuje pára a následně se sráží. Takový obrovský krajinný trychtýř. Nyní však foukal vítr východní a v závětrných turbulencích nad údolím jsem našel další stoupavý proud. Vynesl mne přes hřeben až k severním stráním Smrku, nejvyšší hory Jizerek na české straně. Tady jsme tenkrát s těma harantama lezli a támhle hráli na schovávanou (schovali jsme se s jednou praktikantkou a děti nás vůbec, ale vůbec nemohli dlouho najít). Pod Smrkem starý známý Měďák s rudnými štolami a dole v údolí pramen železité kyselky. Několik stovek metrů dopředu už byla polská hranice, takže abych to nějak ubrzdil. Ne jako Hroutil před pár lety, když při svém mezinárodním letu doletěl do pomyslného cíle a teprve v něm zjistil, že je to jiný cíl a že se v něm hovoří polsky. Pozoroval jsem, že vítr je tu už slabší a dovolil mi letět více doleva, souběžně s hranicí. Vyfotil jsem si Nové Město i s pionýrským táborem a podle mapy plánoval, kam až můžu letět. Přelétl jsem les a to už jsem byl opravdu nízko. Za Jindřichovicemi jsem si vybral pěknou louku, na níž se páslo tak stokusové stádo krav. Krávy byly shromážděné v zadním rohu, přistál jsem tedy do protilehlého rohu, abych je, chudinky, nevyplašil. Zatímco jsem ze sebe sundával všechen lítací vercajk, uslyšel jsem dusot podobný hřmění. Co je, co se děje? Ohlédl jsem se a celé stádo ke mně běželo. Stračeny se zastavily asi padesát metrů ode mne, hlavy natažené dopředu a civěly na mne pohledem, který se nedá popsat. Vzorně jsem rozložil padák, ale dobytek mne obklopil velice těsně, až jsem začal mít strach. Kšá, běžte do háje, já si tady potřebuju zabalit! Najednou na jedné straně padáku jedna dojnice začala chroupat skytex mého nejdražšího Avaxe. Ty krávo jedna pitomá! Kšá! Běhal jsem kolem vrchlíku jako toreador a než jsem vyhnal ta odporná zvířata od jednoho ucha, pustila se na druhé straně jiná do dalšího díla zkázy. Příště si snad povezu dýmovnici nebo granát pro všechny případy. Počkejte, já vám ukážu, až skončíte na mém talíři. Už kvůli vám se nestanu vegetariánem!




    Nakonec přijel nesmírně hodný zemědělec a než jsem padák zabalil, udržoval kravky v uctivé vzdálenosti. Pak mne odvezl na zapadlé nádražíčko v tomhle zapomenutém kraji a odtud jsem pak cestoval čtyři hodiny vlakem do Semil. Světlým bodem té cesty byla půlhodinová zastávka v Liberci, kde mají dost dobrou nádražní samoobslužnou jídelnu, kde jsem si musel spravit chuť a dal jsem si krávu s knedlíkem a rajskou za třicet osm korun. Pak jsem pokračoval v jízdě.