Všechno probíhalo stejně, jako při prvním letu. Sledoval jsem výškoměr na svých prsou, jak se nebezpečně blíží k hranici mého omdlení, totiž k výšce 1000 m. Tomáš znovu fotil můj jarně ještě zelenější obličej. Jája seděla na pravém pilotním křesle, paragáni,kteří věděli, že jdu poprvé, se mi smáli jak když by si chtěli strhnout bránici. Jak říká můj přítel Kamil z Boeingu - hlavně se neposrat. Málem se stalo.

    Při prvním okruhu vyskákali němečtí partyzáni a my zbylí se posunuli na sedátkách podle pořadí. Po druhém okruhu jsem se přisunul na místo druhého skokana. V životě jsem nekoukal do tak děsného otvoru, jakým nyní byly dveře z Anduly ven. Pro jistotu jsem vykouknul dolů. Proboha, proč máme tak malou výšku? Tohle že je tisíc metrů? Vždyť když by byl nějaký problém, stihnu jej vůbec vyřešit? V duchu jsem si opakoval, co všechno musím udělat. Tři vteřiny pádu, pak se otevře výtažným lanem vrchlík. Popadnu řidičky a pořádně s nimi zapumpuji. Shora by ke mně měla sjet po šňůrách ta pomocná psí dečka, slejdr. Pak dofouknout uši a hurá, můžu si dát kafe a doutník. Kdyby něco, napravo na prsou je odhoz vrchlíku, nalevo pro sichr rukojeť záložáku. Dokončili jsme oblet a my byli na řadě. Přepadlo mě absolutní vygumování hlavy. Srdce mlátilo tak, že poskakovalo celé letadlo. Adrenalín se už neměl z čeho doplňovat, všechen, co jsem měl, mi už klokotal v krevním oběhu. Maník přede mnou si stoupnul ke dveřím a hup, odletěl. Tomáš za mnou se chcechtal. Tak dělej, jdi! Vystrčil jsem hlavu podobně jako to dělávám ráno z okna, abych zjistil, jestli bude počasí na lítání, trochu jsem se porozhlídnul po krajině a než abych se ňafral v myšlenkách, jestli skočit nebo ne, svolal jsem všechny svaté a bezmyšlenkovitě vystoupil z letadla.

    Ihned jsem zaujal polohu s roztaženýma rukama a nohama, co nejvíce prohnutý. Letadlo mi ulétalo rychle pryč. Bylo chladno a větrno. Cítil jsem, jak za mnou vylézá padák z batůžku. Pak jsem se zhoupl, mírumilovně to cuklo a v mžiku jsem visel v normálním letu. Koukl jsem nahoru - no paráda, vrchlík celý, psí dečka blízko, uši dofouknuté. Sáhl jsem nahoru pro řidičky, trochu si udělal pohodlí v postroji a odteď to vlastně už byla nuda. Tohle přece tak důvěrně znám z paraglidingu. Normálně jsem si letěl, tahal za kolky a trochu zatáčel. Z paraglidingu jsem si přinesl také svérázný zvyk tahat za řidičky přiměřeně a jemně, vyklánět se v postroji a tak. S tím jsem zde byl ovšem víc než směšný. Vzpomněl jsem si, že Tomáš mi chtěl udělat pár fotek. Kde vlastně ten kluk vězí? Aha, támhle, tak to musím otočit a letět k němu. Mrknul jsem na výškoměr - jé, to máme ještě výšky! 700 m bylo uspokojivých. Přiblížili jsme se s Tomem a ten fotil jak o závod.

    Níž nad zemí se naše skupina rozešla. Tom letěl přistávat na to jejich doskočiště s nulou, já měl vykázanou odlehlou část plochy, kde jsem měl nařízeno přistát (to se ví, že jsem měl roupy zamířit na jejich přesnost přistání, protože se mi nezdálo, že by bylo tak těžké trefit nikoliv tečku uprostřed, ale aspoň celé to žíněnkové kolo o průměru asi 5 metrů). Nechtěl jsem však udělat průšvih hned napoprvé a raději jsem respektoval nařízení šéfa parašutistů Leteckého sportovního centra Pavla Lišky.

    Přistání nebylo nic těžkého, jen to chtělo namotat trochu řidičky, aby bylo možno výrazně zabrzdit. Přetažení padáku zřejmě nehrozí - můžete řidičky podojit až někam k Austrálii a ono to pořád letí. Právě když jsem se opojený blahem s padákem přes rameno potácel z přistávačky k prostoru balení padáků, potácela se proti mně z druhé strany Jája, vystoupivší z Anduly a řekla, že s tímhle pilotem už do žádného letadla nevleze. Andula, z níž jsem v kilometrové výšce vyskočil, byla pak na zemi o dvě minuty dříve, než já, již zarolovaná a zaparkovaná před hangárem, zakonzervovaný motor a zaplachtovanou kabinu, vystydlá.

    Příbramští parašutisté jsou organizačně součástí Leteckého sportovního centra (LSC) v Moravské Třebové, avšak trvale sídlí zde, v Příbrami. Starají se jednak o sportovní přípravu parašutistů na nejvyšší úrovni, jednak tu provozují parašutistickou školu. Základní kurs trvá dva dny a je zakončený seskokem na křídle z výšky 1000 m. Před začátkem výcviku musí zájemce absolvovat lékařskou prohlídku 2.třídy. Vlastní výcvik se sestává z teorie - tedy přednášek a ukázek videozáznamů, výkladu řešení neobvyklých situací - a praxe, kdy nejdřív v hangáru nad trampolínou nacvičují nouzový odhoz vrchlíku s vytažením záložáku, a konečně samotný seskok z letadla.

    Pavel Liška, profesionální pracovník a šéf LSC parašutistů, se směje, když vzpomíná, jak se chovají v kursech paraglidisté. Přicházejí jako kingové, všechno vědí a znají, avšak když pak mají vyskočit z letadla, tuhnou jim úsměvy. Nešetří ale chválou na Tomáše Lednika. Podle něho je Tomáš talent, jaký přichází jednou za deset let.

     Vždycky jsem si sliboval, že zkusím seskok na parašutistickém padáku. Ačkoliv jsem z toho měl odjakživa strach a stále ho mám, je to věc, kterou by si měl člověk (a obzvlášť paraglidista) rozhodně zkusit. Překonání bariéry mezi vnitřkem letadla a volným prostorem, několik vteřin nejistoty z otevření vrchlíku, vysoké napětí v mysli a nakonec ta šílená úleva dole po šťastném přistání - to se jinde nedá prožít. Chcete adrenalín? Pak jeďte do Příbrami.