Po mně letěl Ríša, Vašek a další. Všichni střihali jednu negativku za druhou. Jen výjezdy byly poněkud neuhlazené a občas byl odměnou předstřel, který vedl až k prověšení šňůr. Ríša předvedl i výše uvedený twist a řešil jej zcela stejně jako já, jen možná trochu rychleji. Po přistání během dalšího výjezdu lanovkou následovaly emocionální diskuse o právě prožitém letu ve figurách.

    Během několika dní jsme se všichni neuvěřitelně zlepšili. Vašek s Ríšou si dokonale osvojili otočky v negativce o 180° a ačkoliv brácha Pepík od začátku prohlašoval, že si přijel jen bezpečně polítat, Tomášova taktika do vysílačky fungovala spolehlivě: "Pepíku, zkus si ty rozjezdy do spirály". Brácha opatrně rozjel spirálu a do vysílačky slyším: "Dobrý to je a ještě ji utáhni". Pepík tedy poslušně drží a dole na váriu jsem zjistil poctivých 11 m/s dolů při průměrování 10 sekund. Jindy slyším našeho instruktora: "Ty, Pepo, výšky máš dost, tak si zkus tu negativku". Opět krátké ticho přerušil Pepa: "A jak že se to dělá?" Po krátké opakovací instruktáži se áčkový Yoki 26 skutečně líně převalil jednou dokola v poctivé negativce. Konec kursu Pepa zakončil několika negativkami a fullstally.

    Já sám si vyzkoušel jednu skutečnou krizi. Asi po čtyřech dnech, kdy už jsme měli otočky v negativkách docela rozumně nachozené, mi při jedné z nich vypadla řidička z ruky. Výšku jsem určitě neměl větší než 200 m. Rychle jsem po ní sáhnul s vědomím, že to bude průser. Téměř půlka se zamotala do šňůr a ty se mi protočily o jeden závit. To už jsem nebyl schopen zmírnit rozjíždějící se spirálu. Tomáš jasně velel - "brzdi, brzdi!" a chtěl, abych bojoval. Brzdil jsem, kolik mi síla pravé ruky stačila, ale 50 m nad vodní hladinou mi povolily nervy. Pustil jsem řidičku, padák ihned přešel do spirály a já hodil záložák. V okamžiku, kdy se začal otvírat, jsem sebou plácnul do vody. Ačkoliv záchranný člun přijel velmi brzy, přišlo mi to samozřejmě jako celá věčnost. Mám totiž na sedačce airbag, který je sice výborný, pokud hobluji kopec, ale teď mi prokázal službu vpravdě medvědí. Ten nafouklý vak zdvíhal můj zadek nad vodu a já v plovací vestě a kombinéze plaval čubičku. Byl jsem vyvalený z toho, co se stalo. Snažil jsem se uklidnit a pokoušel se splývat na vodě tak, abych mohl dýchat, což se nakonec podařilo. Po výlovu do člunu už jsem byl samý úsměv. Tom to komentoval jasně: "Je dobře, že se to stalo. To abys věděl, že nemáš sedm životů a že do země by to byla trochu jiná rána.". Mám velké řidičky s výztuhou a tak jsem je od té chvíle začal navlékat na zápěstí.

    Večer jsme se shodli na tom, že za těch 1500 m se člověk strašně rozdovádí a má sklony nerespektovat ubývající výšku. To jsme ještě netušili, že Ríša nám předvede fullstall i s negativkou 20 m nad hladinou a to až do vody.

    Půl dne jsme s Ríšou sušili a snažili se bezvýsledně rozchodit mé čtrnáct dní staré vário. Nový Brauniger v nejvyšší verzi má od pádu do vody prasklý displej a tváří se hluše. Pod dozorem Tomáše jsem si zopakoval skládání záložáku, což mně učil už Mireček. Odpoledne, když bylo vše suché, jsem se rozhodl cvičně odhodit záložní padák, tentokrát tak, aby se stihl otevřít a já měl čas stáhnout hlavní vrchlík k sobě. Tomáš to ještě vylepšil tím, že bude zajímavé vypustit fullstall asymetricky. V takovém případě by měla zůstat část křídla zavlečená do šňůr. Nad vodu jsem dolétl s velkou výškou. Ohlásil se Tom a potvrdil, že člun je již v pohotovosti přímo na jezeře. Záložák jsem si chtěl nechat až tak do 300 m. Takže jsem si zopakoval vše, co jsme se za tento týden naučili. Začal jsem stažením D řady, kdy se padák chová podobně, jako v B stallu, ale při vypuštění je předstřel křídla o dost drsnější. Stačí však včas přibrzdit. Po zopakování celé sestavy dalších figur jsem si provedl fullstall. Mám dvakrát namotáno a dle dohody držím pravou pod sedákem a levou vypouštím v očekávání kolize. Levá strana překvapivě jen lehce předstřelila a padák se rozjížděl do vývrtky. V tu chvíli jsem ztratil morál a vypustil zbytek. Křídlo bylo v negativce a já tak, jak jsme se to celou dobu učili, několika korekcemi srovnal kluzák do normálního letu. Dole ale čekaly tři kamery a jeden člun na mojí "kravatu" a následný záložák. Pochopil jsem, že musím být ještě razantnější, neboť můj Avantík všechno rozchodí a snad i beze mě. Ještě třikrát jsem zopakoval asymetrické vypuštění a teprve v druhé negativní zatáčce, která byla již notně rozjetá, dohonila zdravá strana tu přetaženou a významná část zůstala ve šňůrách. Brzdím křídlo, aby nepřešlo do spirály a ihned odhazuji záložák. Strašně jsem zazmatkoval, měl jsem kliku od záložáku venku a zdálo se mi, že za něco drží. Dostal jsem hysterický vztek a škubal jsem celým "bonbónkem" jako šílený. Konečně jsem kliku pustil a během vteřiny či dvou přišel měkký tah zezadu a následné mírné škubnutí při zavěšení na záložák. Souběžně s odlehčením došlo k úplnému dofouknutí kluzáku. Rychle se snažím zrušit hlavní křídlo a jsem zaskočen, jak je to obtížné a jak dlouho to trvá. Na ruku si namotávám jedny áčka a v duchu oceňuji své kožené rukavice. Fakt to šlo pomalu! Vrchlík je konečně vylitý a já se rozhlížím, kam padám. Vtom přišla rána a byl jsem ve vodě.

    Člun je u mne hned a já po předchozí zkušenosti se sušením držím vysílačku v ruce nad vodou. Z mého záložního vária jsem při odepínání ze sedačky strhl příliš ledabyle navlečený igelit a tak ani tento model krizovky nepřežil bez opravy. Mám však strašlivou radost z toho, co jsme se naučili, co z nás Tomáš vyrazil. Mám radost, že můj Avant dělá většinu práce za mně. Všichni jsme strašně unavení, zničení a spokojení.

    Za malou zmínku stojí také Tomovy pedagogické koncepce a metody výuky. Jeden večer jsme se dali do řeči s dotazem, jak to psychicky snáší on sám, když vidí, že toho někdy máme plné ruce. Řekl nám, že první den je nejhorší, že je utahaný jako kůň. Je to náročné uhlídat při té výšce, v jaké poloze padák je, která strana je pravá a levá a ještě se rychle rozhodnout, co poradit pilotovi. Přiznal jsem, že do první figury se mi moc nechtělo a že jsem měl "hrachy".

    Tomáš pak přidal pár historek z kursu, jak mu třeba pilot do vysílačky hlásil: "Tome, mám přetočený volný konce, jsem špatně zapnutý do sedačky, tak já tenhle let nebudu dělat nic". Tak mu odpověděl "Prosím tě, jsi v kursu pro nácvik krizových situací, takže je to zcela v pořádku a můžeš začít negativkou". Jiný pilot mu hlásil, že je mu strašně špatně a že by si to jen sletěl. Odpověděl: "To mě teď nezajímá, to mi řekneš dole. V té negativce na to rychle zapomeneš. Takže můžeš začít!".

    Následující, poslední den výcviku, probíhal převážně v duchu jednostranně vypouštěných fullstallů. Po jednom z mých letů naplněných vším, co jsme se naučili, mě vítal spokojený úsměv Tomáše Braunera: Měl bych ti půjčit našeho céčkového závoďáka, abys měl konečně tam nahoře co spravovat. Trošku mi povyrostla ramena, ale tvářil jsem se jakoby nic. Tak se nám postupně dařilo, Tomovi přibýval šibeniční humor a neustále hecoval tak, aby viděl naši koupel v podobě záložáků a pádů do vody. "Ten člun je tady od toho, aby měl práci. Takže nemám rád statické piloty s dlouhou předehrou", prohlašoval s širokým úsměvem. Tuto techniku matení měl zmáknutou dokonale. Ríša nám předvedl vzorné negativky ve formě několika spirál pozpátku a ačkoliv měl jednou namotáno a ruku držel pod zadkem, jeho Esprit v negativkách nenabíral žádných značných rychlostí. Stejně pohodově se choval při asymetrickém vypouštění fullstallu, kdy se Ríšovi nepovedlo přivést kluzák do tak rychlé negativky, aby došlo k trvalejšímu zavlečení části kluzáku do šňůr. To vše zakončil čistě a výjímečně symetricky vypuštěným fullstallem. Vtom se do vysílačky ze břehu, kde jsme všichni stáli, ozval Tomášův profesionálně klidný hlas: "Ještě jeden fullstall". To již měl Ríša tak 150 m výšky a 100 m ke břehu. K našemu milému překvapení, cože to tam ten Ríša dělá, jasně vidíme oboustranné přetažení vrchlíku a následný fullstall. Ačkoliv to rychle vypustil, otočil se téměř zády ke břehu a již naplno pochopil, že nedoletí. Zachoval si však prvotřídní smysl pro humor a pro kamery a diváky vystřihl negativku až do vody. Odměnou mu byl bouřlivý a škodolibý kamarádský smích nás ostatních. Následoval výlov, sušení a tak dále.

    Terčem osobních útoků a psychického teroru se stal rázem jako třetí a poslední suchý člen této výpravy z Leteckého spolku Kozákov, Vašek Motyčka. Ten totiž za žádnou cenu jako jediný z naší party nechtěl do vody říkaje, že si přece nenamočí záložák. Ten však neměl již dva roky přebalený. Zkrátka výmluvy. Vašek ale celý poslední den střihal jednu negativku za druhou a velmi čistě je vypouštěl. To vše doplňoval podsekávanými wing-overy a vůbec se zdálo, že si tu svojí techniku schovával až na závěrečné předváděčky. Jediné, co mu neodpustíme je, že ten záložák neodhodil a tvrdil, že až na příštím kursu. My jsme mu pohrozili podmínečným vyloučením ze spolku Kozákov, jestli ten záložák nehodí. Pak to dokonce jednu chvíli vypadalo, že na to už jde, takže jsme uvedli člun do pohotovosti uprostřed jezera. Ale představte si, on jej fakt nehodil. Tak jsme se naštvali a do vody Vaška hodili hned po přistání sami. Vzal to s humorem a v pohodě.

    Rozinkou na dortu toho týdne se stal Tomášův looping na Sharonu. Stáli jsme na břehu, kamery opět v pohotovosti a natáčely Tomášovu předehru v podobě všech figur. Asi 300 m nad vodní hladinou následovala velmi rychlá spirála. Přesně kontrolované brždění na opačné straně mělo za následek přetočení padáku i s pilotem vzhůru nohama. Následovalo obrovské zhoupnutí pilota pod padák, dofouknutí klaplého ucha a na břehu obdivný jásot všech přítomných. Pěkný, Tome, fakt pěkný. U nás v republice kromě snad Ondry Dupala o nikom, kdo umí looping, nevím.

    Čas se naplnil a my prožili krásný týden, který předčil naše očekávání. Zatímco termiku k mé lítosti lítat neumím a budu se to učit ještě několik let, tento kurs mě a ostatní během pár dní posunul o mnoho měsíců nebo spíše roků dopředu. Velmi důvěřuji svému kluzáku, získal jsem zdravou sebedůvěru se všemi správnými "ale" a "kdyby", kdy s nadbytečnou výškou lze na padáku řešit téměř vše, snad kromě proskočených šňůr. Aby si však pilot po absolvování tohoto výcviku proskočil šňůrami, muselo by se jednat o skutečně velký talent na maléry. Získané zkušenosti mě vedou k názoru, že negativní zatáčka nese svá velká rizika, avšak nikoliv o mnoho větší než například B stall. Jedná se o jeden z mnoha zvláštních letových režimů, který jsme neuměli, ale naučili se ho ovládat a řešit.

    Tento článek jsem napsal pod vlivem obrovské euforie, která mne ani po čtrnácti dnech neopustila. Zdá se mi, že jen z pouhé neznalosti naši piloti tyto bezpečnostní kursy absolvují jen málo. Nic z toho, co jsem zde uvedl, není myšleno jako frajeřina či vytahování. Vše jsme se učili postupně a byla to opravdu dřina, kterou jsem popsal přesně tak, jak jsem to prožíval a cítil. Tomáš Brauner zejména v situacích, kdy nám přece jen bylo trochu horko, jednal zcela přesvědčivě a jako profesionál. Je jasné, že s vedením výcviku krizových situací má bohaté zkušenosti, které umí výborně předávat.


    A troška bezpečnosti na závěr. Nikdy nezkoušejte uvedené figury bez konzultací a dozoru svého instruktora. Každá figura vyžaduje dostatek výšky, zejména nad zemí spíš přebytek. Nezapomeňte, že z vody se sami opravdu nedostanete a bez vesty nemáte mnoho šancí ve vodě ani přečkat. Myslete i na to, že sedm životů nemáte. I když nejsem žádný odborník na kluzáky a informace o létání spíš sám sbírám, na vlastní oči jsem viděl, jak zejména áčkové padáky, ale i třídy B, umí rozcházet kolapsy téměř samy. To však neznamená, že se na to můžete bezvýhradně spoléhat. Mnohdy však necitlivými a nešetrnými zásahy zkazíte a zhoršíte situaci více, než byla a jak jsem už uvedl na začátku, mluvím bohužel také z vlastní zkušenosti. Z těchto důvodů plně přejímám radu Tomáše, že pokud neumíte kolaps vrchlíku spolehlivě řešit, "stažené brzdy o 10 cm řeší vše". To samozřejmě neplatí absolutně. Chcete-li vědět víc, absolvujte jeden z výcviků krizovek. Já doporučuji Toma Braunera a sám se těším na příští kolo.