Chcete na tomto místě svoji reklamu ?



Věž aneb začátky paraglidingu

Karel Ferkl

    Každý správný časopis, věnující se nějakému koníčku, má svoji rubriku, která je věnována historii a pamětníkům. Na to pamatoval i náš šéfredaktor již v prvním čísle svým článkem Jak se učilo létat s padáky v roce 1989.

    Moje vzpomínka na první cestu vzduchem je však poněkud staršího data. Pokud nepočítám vyhlídkový let v roce 1957 se čtyřsedadlovým Sokolem a svoje pozdější poletování s Pionýrem, Blaníkem a Trenérem, tak jsem poprvé putoval samostatně vzduchem v roce1949. Není to překlep, bylo to opravdu přesně před 50 lety, když mi bylo pět let.

    Tehdy totiž stála v Parku v Holešovicích - populárně zvaném Fučíkárna - výcviková věž, která sloužila výcviku parašutistů. Její fotografii nemám a tak pro ilustraci přikládám trošku jinou.



     Podobná věž jako na fotografii byla také postavena v r.1939 v New Yorku, kde se konala Světová výstava.

    O rok později byly části této výstavy ještě v provozu a jednou z atrakcí byla i padáková věž, kde se diváci mohli spouštět na otevřeném padáku ovládaném drátěnými vodítky. Tato atrakce měla u veřejnosti velký úspěch. Později byla využívána k výcviku leteckých posádek. Americký major William Lee nechal postavit její kopii a požíval ji k výcviku parašutistů. Z věže vyčnívala čtyři ramena, na kterých byly připevněny obruče s kopulemi padáků. Frekventant v plné zbroji byl vytažen na vrcholek věže, kde ho instruktor připravil fyzicky i psychicky na seskok. Když žák vyskočil, padák se uvolnil z obruče a snesl se k zemi. Byl to celkem nenáročný a jednoduchý způsob výcviku. Podobný způsob výcviku byl používán i u nás, jak je vidět z fotografie a také v Německu.

    Věž z pozdější doby, ze které jsem skočil také já, byla jednodušší, ale stejně vysoká a sloužila rovněž výcviku a také po nějakou dobu i jako zábava pro veřejnost, aby se lidová armáda více zviditelnila a otevřela se pracujícímu lidu. Věž neměla ramena, jako ta na obrázku. Nahoře byla jen plošina s navijákem a brzdou. Na věž vedly úzké schůdky, sloužící pochopitelně jen pro cestu vzhůru. Na plošině byl instruktor, který kromě několika jednoduchých pokynů někdy razantně vyšoupl zájemce ven, pokud si to chtěl dotyčný na poslední chvíli ještě rozmyslet. Já jsem strach neměl, vždyť i psychologové tvrdí, že člověk se začíná opravdu obávat o život až v deseti letech.

    Před výstupem nahoru se každý musel podepsat, což se mi po větší námaze a s pomocí otce podařilo. Se zájmem jsem sledoval, jak někteří hluční mladíci cestou vzhůru ztrácejí sebevědomí a v jejich obličejích se objevuje strach i slzy. Ale instruktor na vrcholové plošince na nikoho nebral ohledy a ustrašené váhavce nekompromisně vyhazoval ven, neboť fronta dalších zájemců nebrala konce. Když na mne přišla konečně řada, instruktor mi navlékl padákový postroj a pak už jsem padal či vlastně visel na přibrzďovaném lanku (Brzda fungovala automaticky. Tenkrát jsem pochopitelně nevěděl jak, ale dnes si myslím, že byla pravděpodobně aerodynamická. Pádem byl roztáčen větrník, který pád zase zpětně přibrzďoval). Dole při dopadu asistoval další instruktor, který pomohl tlumit dopad dětem, nemotorným tatíkům a hlavně pak výskajícím fešandám.

    Po dvaceti letech jsem se ve VZLÚ v Letňanech dostal k článku konstruktéra této věže, kde se autor mimo jiné přiznává, že si seskok sám nikdy nevyzkoušel pro psychické zábrany. Tvrdil, že je pro lidskou psychiku přijatelnější vyskočit z něčeho ve volném prostoru, třeba z balónu nebo z letadla, ale ne z něčeho pevně spojeného se zemí. Docela to chápu a přiznávám se, že s žádného mostu či něčeho podobného bych nikdy neskočil a to ani s lanem a raději zůstanu u svého PK.


 Návrat na domovskou stránku