Lze říci, že v porovnání s některými jinými sporty, se silniční dopravou, atd., je paragliding vcelku bezpečný. Řidičský průkaz má dnes kdekdo, pilotní jen ten, koho létání opravdu zajímá a jde si za svým leteckým cílem. Létání je proto více výběrové, než ježdění autem a piloti jsou také více uvědomělí a svědomitější. Kámen úrazu však nastává, podle mého dosavadního devítiletého sledování chování paraglidistů, ponejvíce ve dvou typech případů. První a horší je ten, kdy létat přicházejí lidé, pro které je tento sport otázkou módnosti, prezentace před ostatními a urputnou snahou být nějak zajímavý. Naštěstí zřejmě hlavní vlna existence takovýchto paraglidistů už asi pominula a rozhodně je něco jiného, když si bohatý člověk zaplatí výlet na tandemu nebo stráví týden na kursu, čímž ale pro něho létání skončí s dobrým pocitem, že něco zkusil (pod vedením odborných instruktorů) a potom může celý život v dobrém vzpomínat na své dobrodružství. Řekl bych, že tento trend v dnešní době pozoruji stále častěji - jednak ve svých paraglidingových kursech, jednak při tandemování. Stále však vím o lidech, kteří navzdory tomu, že peníze na kurs mají, zkoušejí létat sami a leteckou školou pohrdají. Ono je to pro ně takhle více vzrušující, více crazy. Tím se částečně podobají druhé skupině, o níž jsem se výše zmínil. Druhou skupinu tvoří lidé, kteří naopak po létání velmi silně touží a paragliding je pro ně prakticky nejjednodušší cestou bez překážek. Bohužel ani těch skutečných. Nepopírám, že je to létání jednodušší, než třeba s ultralighty, větroni nebo soukromými sportovními a obchodními letadly. Ostatně, myslím, že právě v té jednoduchosti a levném provozu spočívá mimo jiné kouzlo paraglidingu. Někdy v těchto faktorech spočívá ovšem také jeho zrádnost. Proč tolik lidí z druhé jmenované skupiny létá při silném větru? Proč jim přináší potěšení, když už při vzletu musí bojovat s vrchlíkem, obouchají se třikrát o zem, než se dostanou do vzduchu, kde pak proti větru stojí skoro na místě? Mám jednoho velmi dobrého kamaráda již zralého věku, který má velký talent, ale žádnou touhu docílit nějakého sportovního výkonu - získat výšku, uletět dálku. Pro něho je nejlepší posvahovat si ve vichru a nevadí mu, že někdy po startu skončí rozvěšený v nějakých švestkách, jindy za kopcem nebo že padák neletí chvilku klidně. To, že je šikovný a všechny tyto neklidné situace zvládá, jej přivádí do sebeklamu, že se mu nikdy nic nestane. Ano, sebedůvěra je výsostně důležitá. Vždy radím svým žákům, aby si při létání trochu zvýšili sebevědomí. Ne na nekritickou hranici, ale aby si vždycky při obtížnějších situacích říkali - přece na to mám, abych to zvládl. I když to třeba není pravda, v nebezpečné chvíli to určitě pomůže. Avšak nezaměňujte toto smýšlení s tím, že si před startem, kdy fouká silný nárazový vítr, má pilot říci - na to přece mám, to zvládnu.

    Ne! Sebedůvěra musí jít ruku v ruce s rozumem a reálným uvažováním. Leckdy však dospěje náš rozum k reálnému uvažování až na základě nepříjemných skutečností. Mluvím sám za sebe. "Ten vítr přece není tak silný, jak se zdá. Navíc se zrovna zatáhlo, takže už nebudou turbulence od divoké předjarní termiky", řekl jsem si jednou na Sýkořici, kam chodím často létat. Bylo to v únoru, po dlouhé zimě, kdy člověk kvůli častému špatnému počasí prakticky nelétá. V tu chvíli bylo přání otcem myšlenky a musím říci, že tento jev pozoruji na mnoha kamarádech i na sobě častokrát. Touha letět pak překonává veškerý zdravý rozum. Než mně pak náhodně našli zříceného v křovinách daleko za kopcem, s polámaným obratlem, mokrého od padajícího sněhu, trvalo to dvě hodiny. Byl jsem promrzlý a bál jsem se pohnout.

    Všechno to mělo ale jeden velký přínos: po pár takovýchto úrazech nebo nebezpečných prožitcích jsem konečně začal mít strach. Mohu-li vám doporučit, mějte ho taky. Uvidíte, že není v rozporu mít strach a současně ono zdravé sebevědomí. Obé však musí být naprosto vyvážené. Získá-li navrch jedno nebo druhé, je to špatně. Určitě si vzpomenete na nějaký příklad, kdy jste za letu dostali znenadání pěknou nakládačku od turbulence a lekli jste se. Nejsem psycholog, ale domnívám se, že leknutí je vlastně takový rychlý strach (co si pamatuji, nikdy jsem se nevyděsil něčeho příjemného). A jak to dopadlo? Jistě jste svým šikovným pilotním zásahem vše vyřešili, jinak byste tyto řádky asi nečetli. Nebo jinak: za letu neustále respektujete fakt, že se může kdykoliv cokoliv přihodit. Máte takové slabé mrazení v zádech; když však k něčemu skutečně dojde, nejprve to vyřešíte a teprve potom se chvějete strachem, který se váže na událost již minulou, zatímco váš padák už zase letí klidně.

    Jsou to fakta, která nás budou provázet po celý náš letecký život. S tím se buď smíříme nebo přestaneme létat. Ale rozhodně nemá smysl hledat v paraglidingu "adrenalinové vyžití", létat jako blázen v neadekvátním počasí nebo zbytečně riskovat. Letos ve Slovenii na MR jsem náhodně zaslechl Ondru Dupala, jak říkal před televizní kamerou reportérovi chtivému drsných a nebezpečných zážitků: "Já neberu paragliding jako adrenalinový sport, pro mne je to zcela regulérní způsob, jak se dostat do vzduchu a normálně létat". Ta slova se mi strašně zalíbila, protože jsou určena všem, kteří o paraglidingu nic nevědí a jen si myslí, jak je nebezpečný, všem reportérům a novinářům, některým letcům z aeroklubů, kteří tímto sportem vesměs hluboce opovrhují, ač by mohli našim špičkovým paraglidistům hodně závidět jejich nalétané hodiny. A nemyslíte, že jsou určena také nám?