Tatranka
    Docela dlouho už s taťkou hrajeme čtyřručně na klavír, jezdíme na kolech, na lodi a vůbec toho společně podnikáme hodně. Přesto ale taťka na padáku létal sám. Já jsem jen fotila, chodila po startovačce a běhala nejen do kopce, ale i z kopce. Přitom jsem hrozně záviděla taťkovi i ostatním padáčkářům, že mohou létat. Zajímalo mě všechno o létání. S taťkou jsem pravidelně přebalovala záložák, pomáhala jsem mu skládat padák i připravovat ho ke startu. Stejně mě nechtěl svézt.

    Jednou jsme přijeli na Ranou, vyšlápli jsme s padákem nahoru a taťka mě překvapil. Z batohu vytáhl kombinézu a lekl se, že se mu srazila, jak je malá. Pak se ale ukázalo, že je malá naschvál, protože ji tak pro mě ušil. Potom se mi pochlubil téčkem v piloťáku, z batohu pro mě vytáhl ještě sedák, přilbu, rukavice a boty s výztuhami přes kotníky. Oblékli jsme se, taťka mi vysvětlil, co a jak mám dělat a pak jsme letěli! Let se mi líbil a byla jsem šťastná, že jsem konečně ve vzduchu. Od té doby létám co nejvíc. Znám například Kozákov, Pláně, Medvědín, Rašovku, Ranou, Straník, Donovaly… Už mám i lepší vybavení a o vánocích 98 mi Ježíšek přinesl sedák s kevlarovou výztuhou, kuklu a batoh na mé věci. Od letošního roku (99) jsem členkou LAA a mám svůj průkaz. Dříve jsme létali na Excelu 26 a už rok poletujeme na Yoki 38. Mezi padáky se taťka rozhoduje podle větru. Když řekne, že letět by nebylo bezpečné, jdeme klidně z kopce pěšky nebo jedeme dolů lanovkou, jako jsme sjeli třeba z Medvědína v Krkonoších nebo z Nové hole ve Velké Fatře. Raději si dáme něco dobrého v hospůdce, než abychom se potloukli. Chutnají mi tatranky a proto mi taťka říká Tatranka. Jemu se zase říká Kantor. Poprvé ho tak označil Mireček Fejt.

    O prázdninách jsme byli létat na Donovalech. Poznali jsme tam spoustu prima lítačů, hodné lanovkáře a pěkný kemp. Celkem jsme tam nalítali 8 hodin, hodně jsme lítali v termice. Na váriu jsem měla i šestimetrové stoupáky. O vário se už totiž starám já. Když jsme lítali dlouho a vysoko, byla nám už zima, přistáli jsme na startovačce. Já tam sbírala brusinky a velké borůvky, vlastně čučoriedky. Když jsme rozmrzli, zase jsme odstartovali. Trénovali jsme také wing-overy, říkám jim houpačky. Vário na mne dělalo "hů…pipipi…hů…pipipi…", jak jsme v houpačkách klesali a stoupali. Někdy jsem řídila za taťkovy palce, řidičky měl navlečené na rukou a nepůjčil by mi je ani za nic. A jak se ještě létá čtyřručně? Před přistáním někdy vyklesáváme tak, že mi taťka dá povel "uši". Já zatáhnu za šňůry k uším a držím je, na jiné šňůry na tandemu ani nedosáhnu. Když taťka řekne "Velké uši", přehmátnu a znova zatáhnu a držím. Pak klesáme rychleji a taťka přitom řídí řidičkami. Před dosednutím mi taťka přikáže "Vypustit", tak šňůry pustím, padák se celý nafoukne a potom přistaneme.

    Takhle lítáme čtyřručně. Učím se také znát mraky a vím třeba i to, co je rotor, že za kopec ani za stromy se kvůli rotoru nesmí lítat, že se startuje i přistává jen proti větru. Jeho směr neukazují jenom větrný rukáv a třepetalka, ale i kouř nebo vlny na trávě. Učím se pořád nové věci a hlavně se už těším do vzduchu.

Kantor
    Se stylizací a "učesáním" článku jsem Tatrance pomohl, to jste jistě poznali (je jí 9 let). Jako paraglidistka-pasažérka ale při lítání výrazně pomáhá ona mně a je přímo vzorná. Jen jednou, v počátcích našeho společného létání, se snažila přemluvit mě v silném větru ke startu, ale dostala "co proto" a od té doby už nijak nesmlouvá a bezvadně poslouchá. Fouká-li vítr svižně, létáme na růžovém Excelu 26, který je dost zatížený (4,9 kg/m2), tedy neklapavý a rychlý jako stíhačka. Pro jistotu je převázaný na silnější šňůry. Když je povětří mírné, visíváme pod modrým Yoki 38. Je hodný, umí ploché zatáčky a při plošném zatížení 3.6kg/m² má velmi malé opadání, ale i nízkou dopřednou rychlost.

    Když jsem začal koketovat s tandemy, s překvapením jsem zjistil, že tandemové létání je dost odlišné od sólového. Zvládat tyto odlišnosti mě učil Mireček Fejt. Podle mne je výborný metodik, což jako kantor oceňuji. Nic nepromine a hlavně naučí. Když se věnuje výuce, nestrpí žádné rozptylování a v tu chvíli pro něj existuje jenom žák.

    Musím zdůraznit, že s Tatrankou létáme jen v bezpečných podmínkách i terénech. Z létání mám respekt a jsem si vědom toho, že ve vzduchu jsme jen hosté. Nestydím se neletět, i když někdo jiný startuje, Ublíží-li si pilot, je to smutné, ale bylo by hrozné, kdyby se něco stalo pasažérovi a ještě navíc děcku. Proto se snažím nebezpečí minimalizovat.

    S Tatrankou již létám raději, než sám. Před startem máme rozdělené úkoly a nemusím nic připomínat (vše ale kontroluji). Ke startovnímu rituálu patří i můj indiánský pokřik "makejmakejmakej" při předním startu. Před přistáním nás můžete poznat podle toho, že Tatranka rozbíhá nohy už ve třímetrové výšce. Ve stoupácích se mi skvěle ustřeďuje, když mi Tatranka ke zvuku vária průběžně hlásí přesné číselné hodnoty. Navíc má výborné oči, takže si všimne i ptáků, které bych mohl přehlédnout. Vzhledem k mému původnímu učitelskému povolání mi dělá dobře, že jí mohu i při létání vysvětlovat další a další jevy, skutečnosti a souvislosti. V poslední době se nám paragliding dost prodražuje díky Tatrančině spotřebě tatranek, ale je to vykoupeno tím, jak pozorně a vděčně sleduje mé výklady.

    Závěrem všem přeji pohodové létání a hlavně stejný počet startů a bezpečných přistání.