Nemohli byste si přát efektnější obrázek startu posledního závodu PWC. Zatímco jsme se v termice vzdalovali vzrušení startu, tvořila se neuvěřitelná vířící hmota mraku vedle spršky našich zářících vrchlíků přímo nad startovní bránou. Jednotlivé cáry se sbíhaly, nahoře, pod námi i po stranách se formovala úžasná vířící oblaka.



    Startovní okno se otevřelo a 110 foťáků cvaklo najednou, než byly odloženy, hned jak závod nad Marksteinem začal. A pak se stala fascinující věc. Z mraku, který bublal po naší pravici, se začala vylévat mlžná stěna, což nám umožnilo klouzat okolo v uceleném výtahu, více než 300 m nad základny.

    Byl to pro mne výjimečný, vzácný zážitek, který proniknul do hloubky, prorážejíc nějakou neviditelnou překážku podvědomí, který pravděpodobně zůstane zapsán v mé mysli navždy. Možná za několik let, když pojedu vlakem a budu přemýšlet o dřině příštího dne, zář slunce procházející mlhou a osvětlující nástupiště přinese vzpomínky na tento okamžik.

     A na mé tváři se rozlije velký úsměv.

    Byli jsme tady. Stovka pilotů kroužící podél obrovského kolmého srázu mraku, plastické stěny běloby, která se přetvářela a dmula a sama sebe pohlcovala. Zářící červená, bílá, zelená a modrá barva padáků se okolo mě třpytily v silném odpoledním slunci a v kontrastu s nadpozemským pozadím vytvářely zdání celého barevného spektra. Když se přede mnou tvořila mlha a já šlápnul do speedu, abych proletěl skrze cáry, mé smysly začaly vnímat jakoby nadsvětelnou rychlost, načež se vše vyčistilo a zase zpomalilo, Les Vosges se téměř nepostřehnutelně posunovalo 900 m pode mnou.

    Oblak klesal dál a dál, brzy pokryl vrchol kopce a úplně zastínil první otočný bod. Asi čtyřicet pilotů se k němu dostalo včas a stihlo ho odfotit bez mraků, a ačkoliv pro nás ostatní bylo pokračování v závodu nemožné, nevadilo to.




    Více v Pararevue ...